Články / Rozhovory

Tokimonsta: Je to krásná doba

Tokimonsta: Je to krásná doba

David Čajčík | Články / Rozhovory | 03.07.2019

Veškeré předpoklady tady byly: po práci ve videoherním průmyslu přišlo přijetí do Red Bull Music Academy, první alba na Brainfeederu a rozšířující se renomé výjimečné producentky, jejíž tvorba se nepohybuje v zavedených liniích. Diagnóza vzácné nemoci postihující mozkové žíly a následná komplikovaná operace však rozjetou kariéru americké producentky korejského původu Jennifer Lee na dva roky zabrzdily. Výsledkem rekonvalescence je ale její dosud nejúspěšnější, loni vydané album Lune Rouge, o kterém web Popmatters napsal, že „se pevně drží rovnováhy, o kterou se Lee snažila celou tu dobu. Rovnováhy mezi bolestí a mírem, realitou a sny.“ Tokimonsta se letos v létě představí na Colours of Ostrava, ale i na Pohodě. Její sety jsou ekletické, plné hiphopových beatů, R&B i tanečních pasáží. A hlavně neobyčejným způsobem vyklidněné a atraktivní.

Letos jsi byla nominována na Grammy. Jaký to byl zážitek?
Hodně lidí netuší, že Grammy se předávají na dvou ceremoniálech. A ta moje kategorie – nejlepší elektronické/taneční album, není součástí televizí vysílaného předávání, ale takzvané „premiere ceremony”. Během ní se předává asi sedmdesát kategorií narozdíl od těch pár populárních s velkými koncerty a show. Určitě je to jiná zkušenost než to, co můžeš sledovat v televizi.

Společnost, ve které si se ve své kategorii ocitla, je hodně pěkná. Řekla bys mi něco o tvém vztahu k ostatním?
Tak předně všechny nominované hodně respektuju. Jon Hopkins je úžasný producent a jeho album je jednoduše jeden fantastický hudební příběh. Se Sofi Tukker jsme se spřátelili, když jsme spolu jeli malé japonské turné. Navíc jsme si vyměnili remixy – remixovala jsem jejich song Benadryl a oni zase můj I Wish I Could. Sophie jsem potkala kdysi dávno a těší mě, jak moc vyrostla. A Justice jsou legendy, kteří mě inspirovaly.

To, že vyhráli Justice, nebylo asi žádné překvapení. Jak říkáš, jsou legendy a ovlivnili spoustu hudebníků. Předpokládám, že i za tebou chodí lidi, které tvoje hudba někam posunula.
Mluvilo se mnou o tom hodně lidí a vždycky jsem poctěná a skoro se červenám. Je krásné, že jsem na někoho měla takový vliv. Jeden člověk mě ale hodně překvapil, a to Steve Lacy z The Internet. Podle všeho mě viděl hrát na nějakém festivalu, když byl ještě mladý. Byl tam tehdy se svým nevlastním tátou a hned se rozhodl koupit si nějaký malý hardware, aby mohl taky vystupovat.

Jsi docela známá svým negativním postojem vůči velkým vydavatelstvím. Skutečně jsi nikdy nikomu neporadila upsat se Sony, Warneru nebo Universalu?
Neznamená to, že bych říkala lidem, aby nepodepisovali smlouvy s major labely. I já možná jednou na majoru skončím, ale v tuhle chvíli mi nenabízejí nic, co bych nezvládala sama. Jestli máš schopnosti a možnosti na to, aby sis vydával hudbu sám a držel si k ní práva, tak nepotřebuješ velký label. Ale na druhou stranu ti právě takové společnosti dokážou poskytnout infrastrukturu a finanční prostředky, které umělci sami nemají.

Žít rychle a umřít mladý… Pro hudebníky zejména v elektronické scéně je složité vyhnout se vyčerpání po stovkách dlouhých nocí. Jak s tím bojuješ ty?
Operace mozku, kterou jsem podstoupila, byla začátek nové éry. Začala jsem mnohem víc jezdit na turné a obecně víc hrát živě kvůli úspěchu Lune Rouge. Následkem toho jsem dost trpěla emocionální i mentální únavou. Jsem ten typ muzikanta, kterého nejvíc zajímá tvorba samotná – koncerty jsou pro mě až druhořadé. Když jsem jezdila po dalších a dalších štacích, tak jsem byla moc vyčerpaná na to, abych skládala. A dostala jsem z toho deprese. Byly momenty, kdy jsem cítila odpor k tomu, co dělám, a to byl pro mě varovný signál. Miluju hudbu a je pro mě vším. Žádný jiný život na mě nečeká. Tak jsem se rozhodla omezit turné a teď jsem mnohem šťastnější.

V rozhovoru pro Billboard jsi zmínila, že po zmiňované operaci jsi na určitou dobu přestala vnímat hudbu…
Ano, hudba pro mě zněla jako čistý noise. Vůbec jsem jí nerozuměla. Když nedokážeš slyšet a rozeznat melodie, tak už zůstane jen hluk. Postupně se to zlepšilo a vrátilo do normálu. Naštěstí jsem natrvalo neztratila nic ze svých schopností. A abych pravdu řekla, tak teď hudbu daleko víc oceňuju.

Nejenom Beethoven, ale i jeden z nejznámějších českých skladatelů Bedřich Smetana skládal hudbu jako hluchý. Dokážeš si to představit?
Je velký rozdíl mezi tím být hluchý a tím, čím jsem si prošla. Dokázala jsem slyšet docela dobře, ale ztratila jsem kognitivní porozumění melodie a hudby. Nemohla jsem poslouchat, mohla jsem jen slyšet.

Čím nás podle tebe hudba jako taková přitahuje? Není to ve své podstatě jen takový hluk, jako ty popisuješ?
Hudba určitě není jen hluk, ale může jím být. Nemám ráda country a je to pro mě něco jako hluk. Na druhou stranu lidi, kteří nerozumějí technu, to mají asi podobně. Hudba je pro lidské chápání komplikovaná struktura. Jsou v ní tóny, stupnice, rytmy, textury a hlavně matematika.

A máš pocit, že se tohle naše chápání hudby mění?
Přijde mi, že mladí lidé docela přirozeně poslouchají víc esoterickou hudbu, než tomu bylo před dvaceti lety. Hudba se s námi vždy bude vyvíjet.

Lune Rouge je nahrávka, která vzbudila překvapení svou lehkostí a optimismem v protikladu s tím, čím si prošla.
Nemyslím si, že by kdokoliv měl posuzovat to, jakou hudbu má umělec tvořit poté, co skoro umře. Vlastně si myslím, že ve většině případů budou takoví lidi vůbec rádi, že přežili, a budou dělat, jakoukoliv hudbu jen chtějí. Lune Rouge je pro mě oslava. Je to deska, kterou jsem nahrála po prožití příšerných věcí. Nepotřebuje důvod k existenci, úplně stačí, že existuje.

Americký, dříve dubstepový producent Getter nedávno zrušil zbytek turné kvůli kritice fanoušků jeho nové, artovější polohy. Nestal se tak trochu jejich otrokem?
Nemyslím si, že je otrok svých fanoušků, ale to, že je jejich oběť. Naprosto ho roztrhali za něco, co miloval a vytvořil, za umění, ve kterém našel naplnění. Je těžké donekonečna ignorovat kritiku ostatních. To nám totiž muzikantům stále říkají: ignorujte hejtery. Ale není to tak jednoduché, když jich jsou tisíce, spolčují se proti tobě, říkají ti, jak tvoje hudba a tvoje umění stojí za hovno. Hodně to bolí a s Getterem opravdu soucítím. Myslím, že kritika a přehnaná analýza jeho situace by znevážila jeho pocity, na kterých ostatně záleží především.

Co bys dělala na jeho místě ty?
Nikdy jsem nebyla v podobné situaci, takže nechci předjímat. Neudělal žádné špatné rozhodnutí, dělal jen hudbu, kterou chtěl, a to mi přijde obdivuhodné.

Hodně se mi líbil tvůj rozhovor pro časopis Behind The Climb. Mluvíš v něm o tom, jak podobně lidi po celém světě reagují na tvou hudbu. Neliší se to přece jen místo od místa?
Samozřejmě. Už jen Spojené státy jsou mixem rozmanitých kultur, myšlení a hudebního vkusu. Můžu zahrát mnohem psychedeličtější a experimentálnější set na hippie festivalu někde v polích uprostřed USA, ale víc rapový a hiphopový set na hipster festivalu v LA. Musím si věřit, že to, co chci zahrát, je ta správná volba a že lidi budou na stejné vlně.

Nechci stavět umělé oslí můstky, ale ty, Peggy Gou, Yaeji… skoro se zdá, že umělcům spojených s východní Asií se v taneční scéně poslední dobou výjimečně daří. Před pár měsíci jsem dělal rozhovor s Peggy Gou a byla hodně optimistická ohledně směřování Koreji. Vím, že jsi vyrůstala v LA, ale jak se na to díváš? Jezdíš do Koreje často?
Do Soulu jezdím párkrát za rok, Korea je neuvěřitelně malá, takže myšlení lidí je hodně homogenizované. Většina má ráda ty stejné populární věci. Když se stane nějaký kus oblečení trendy, všichni ho najednou nosí. Hudební a umělecká scéna se ale dost hýbe a roste a celé zemi udává úplně nový tón. Je to krásná doba. Už je cool mít vlastní myšlenky, vkus… Chtít poslouchat i něco jiného než K-pop.

Info

Colours of Ostrava 2019
17. – 20. 7. 2019 12:00
Areál Dolní Vítkovice, Ostrava
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dan Boeckner (Operators): Energie z pádu socialismu se proměnila v cynismus

redakce 09.07.2019

Jen co se znovu dala dohromady jeho domovská skupina Wolf Parade, Boeckner se znovu vrací na koncertní podia s Operators i Handsome Furs. Co nám k tomu řekl?

Ólafur Arnalds: Nejhorší tvůrčí blok

redakce 08.07.2019

Za hudbu k seriálu Broadchurch obdržel Ólafur Arnalds prestižní ocenění Britské filmové a televizní akademie. V létě představí na Colours of Ostrava skladby z posledního alba re:member, se kterým se…

Bob Hardy (Franz Ferdinand): Je to skvělý

redakce 27.06.2019

Dělat rozhovor se skotskými indie rockery Franz Ferdinand, když tušíte, že to pro každého z nich bude xtá dvanáctiminutovka v řadě, to je svého druhu řehole.

Ivan Hronec (Edison Filmhub): Nemáš kino, nemáš pravdu

redakce 25.06.2019

V pražské Jeruzalémské ulici se zkraje června otevřelo nové kino Edison Filmhub, pročež jsme se zeptali ředitele Film Europe Ivana Hronce.

Hradby Samoty: Priestor pre každého, ale našťastie nie pre všetkých

redakce 24.06.2019

Hradby Samoty, to není zrovna normální festival, a to jak lajnapem, tak umístěním i celkovou myšlenkou. Víc nám řekla dvojka z pořadatelského týmu.

Vstupní prohlídka: Timbertwig

redakce 24.06.2019

Timbertwig mají za sebou jedno EP, ale písniček je více, jinak by taky nemohli koncertovat po Evropě.

Broněk Slezák, Jana Fryzelková (MišMaš party): Pro nás je to přelomový ročník

redakce 19.06.2019

Mišmaš párty je ideální příležitost zkusit i něco, co je daleko za hranicemi, které si většina umí představit. To je snad princip festivalu, ne?

Cash Savage: To, že jsem žena, neznamená, že jsem máslo

redakce 18.06.2019

V diáři australských The Last Drinks, kteří jsou známí divokými koncerty, jsou tři neobvyklé tuzemské štace. Rychlé otázky a ještě rychlejší odpovědi Cash Savage.

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den II.

redakce 17.06.2019

V první části rozhovoru jsme se s ním bavili zejména o showcasech obecně a jejich vnímání v tuzemském prostoru, v druhé části se rozletíme po world music.

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den (část první)

redakce 10.06.2019

S Jirkou Moravčíkem nejen o festivalech, africké hudbě či relevanci termínu world music, ale také o tom, že „duši hladící hudby“ se jen tak nezbavíme.