Trápení kokainové kočičky (Tess Parks)

Koncert Tess Parks nenabídl zrovna moc argumentů, proč tuhle slečnu raději neposlouchat doma. Nabídl ale jednu neodbytnou otázku. Co všechno musíte udělat, abyste naživo zněli hůř než na desce?

1. Za své hrdiny si zvolte zvukově nedostižné vzory typu Galaxie 500 či Mazzy Star. Budete mít takřka neochvějnou jistotu, že i ve svých nejsilnějších chvílích budete pořád znít jako jejich lepší béčko ze singlu.

2. Věnujte veškerou energii práci ve studiu. Nahrávejte všechno stokrát dokola, než najdete ten nejlepší zvuk. Pomůže vám zkamarádit se s někým, kdo je podobně pedantsky obsesivní. Anton Newcombe z Brian Jonestown Massacre je skvělá volba.

3. Pokud vám to zní jako nesplnitelné přání, nezoufejte. Tihle egomaniaci jsou tím dosažitelnější, čím jsou starší. Zrovna u Newcomba stačí málo. Najděte si ho v Berlíně, až bude dělat dje v nějakém rock’n’rollovém klubu v Kreuzbergu, a řekněte mu, že ho k smrti adorujete. Sice vás pak bude ve studiu nutit, ať děláte všechno přesně tak, jako jeho kapela posledních dvacet let, ale to přežijete.

4. Neberte ho na turné, stejně by nejel. Na místo toho se obklopte studiovými muzikanty, se kterými pak posluchači budou mít problém poznat, jestli ještě zkoušíte, nebo už začal koncert. Tak důkladní a poctiví kluci to budou.

5. Vykašlete se na jakoukoliv vizuální stránku své show. Co na tom, že u všech kapel, ze kterých vycházíte, nešlo jen o to, co hrajete, ale i jak to umíte prodat. Nedopusťte, abyste působili jakkoliv zapamatovatelně. Pokud si pořád nejste úplně jistí, co se po vás chce, podívejte se na YouTube, třeba na záznam vystoupení Mazzy Star u Joolse Hollanda z roku 1994. Ano, přesně tohle.

6. Většina českých kapel vašeho žánru má problém s tím, kdy ukončit písníčku. Mají takovou radost z hraní, že jí raději natáhnou až do umrtvení. Vy máte štěstí, nejste Češi. Ale nebojte, taky můžete mít každou písničku dvakrát delší, než by si zasloužila. Co na desce působí omamným hypnotizujícím dojmem, bude naživo (při důkladném plnění předešlých bodů) omamně otravné.

7. Ve městě, kde momentálně hrajete, nesmíte hrát poprvé. Ideální bude, pokud tam zahrajete už tak o čtyři roky dříve, kdy vás ještě nikdo neznal. Pokud navíc zahrajete sami, bez kapely a v bytě pro pár fajnšmekrů, máte takřka jistotu, že se tomu další vystoupení nevyrovná, ani kdybyste se postavili na hlavu.

8. Něco speciálního ale vymyslet musíte. Co takhle vzít si růže a pokusit se je strčit do mikrofonu? Možná že kdybyste to dělali celý koncert namísto zpívání... Ne, špatný nápad, mikrofon se vzpouzí a nejde to.

9. Pořád si ale myslíte, že vaše písně jsou transformační zážitek a je to třeba něčím vypíchnout. Přemýšlíte. Záměrem koncertu přece není jen se pohupovat a poslouchat, smyslem je vroucí setkání, svobodné prožití třeba i silných niterných emocí, inspirace pro duchovní růst a sdílená radost, láska a pohoda! Vezměte růže a mezi písněmi řekněte: „Nechám tuhle růži putovat po sále a chci, abyste se jí každý dotknul, vytvoříme tak skvělou energii!“

10. A máte vyhráno! Už nejste jen trochu nudná kapela, kterou je lepší poslouchat doma. Už jste skutečně otravná záležitost, před kterou je lepší utéct ven na cigáro a zbytek koncertu poslouchat z uklidňujících dálek na baru.