Články / Reporty

Třikrát zmrtvýchvstání (Letní filmová škola 2022)

Třikrát zmrtvýchvstání (Letní filmová škola 2022)

Aneta Kohoutová | Články / Reporty | 07.08.2022

Pojďme si odbýt dvě nejvíc diskutovaná témata každého ročníku Filmovky už na začátku.

a. Ano, i letos bylo vedro. A to až takové, že mi Pavel Šimčík v novém Krobotově filmu Velká premiéra chvílemi připomínal Adama Drivera.

b. Ano, i letos bylo hodně lidí a stály se fronty. Chci na film - plno, chci kafe - fronta! Paní v Lidlu lhala, když v uličce u čerstvě rozmrazeného pečiva říkala svojí sousedce, že letos je ta Filmovka nějaká mrtvá. „Tak možná, že už to skončilo ne?” uzavírá nedělní debatu ta druhá. Plné sály ale tvrdí opak. Stresujeme se navzájem a na další film jdeme i přes můj odpor k čekání o hodinu dopředu. Hele, já o něčem napsat musím, omlouvám se všem, které nutím jít si stoupnout do zástupu lidí se mnou.

I. Na Ježíše kříž padá

Útěchu nabízí až Velký sál v Klubu kultury, kde jednak zbyla prázdná místa a druhak místní bufet prodává hit letošního léta - chlazený melůnek, psáno foneticky, doplněno o ruční malbu na skle. Mým prvním filmem je tak česká novinka Kdyby radši hořelo. Portrét vesnice dvacátého prvního století je protkaný suchým humorem, ale taky zploštělou a stereotypní představou o mentalitě místních obyvatel. Ale jak by řekla hlavní postavu filmu, hasičský náčelník Broňa (Miroslav Krobot), to nejsou předsudky, to jsou zkušenosti. Když na tuhle hru přistoupím, užívám si doušky novovlnné trapnosti smíchané s pašijovým poselstvím. Celá atmosféra ve stylu nic se neděje, ale všichni podléhají panice, mi připomíná snímek Evalda Schorma Den sedmý, noc osmá. Akorát že místo boha se věří na chemtrails a soustředěné čtení bible nahradilo internetové pátrání po receptu na octový repelent. Ani modlitby nic nezmění a vykoupení přinese až lidská oběť. Otázkou visící na závěrečných titulkách tak zůstává, zdali musíme vždycky někoho obětovat nebo pokácet strom přes koleje, aby se nám podařilo otevřít oči.

Tohle je ale jenom jedna rovina porozumění snímku debutujícího mladého filmaře Adama Kolomana Rybanského, na kterém mě bavila právě ta mnohovrstevnatost. Kdo ji nechce číst, nemusí, dostatečně vás zabaví i studnice českého hospodského humoru, kterou film přetéká jak panáky slivovice servírované v hasičské zbrojnici. Z české kuchyně běžím na italský týden s Radomírem D. Kokešem. Němé filmy s živým hudebním doprovodem letos servírují Divy - bohyně italského filmu. Ač se při svých stand-up úvodech snaží Kokeš vyzdvihnout unikátnost jednotlivých hrdinek, mně všechny tak trochu splývají. Jsou prvoplánově krásné, nosí šál (pléd!), dramaticky gestikulují a dělají všechno pro to, aby co nejvíce ztížily život nejen svůj, ale i všech, kdo jim přijdou do cesty, čímž si samozřejmě získávají moje sympatie.


II. Díky bohu, jsem ateista

Vracím se zpátky ke svým úvahám o teologii a filmu, tentokrát nahlížených skrze surrealistickou perspektivu Luise Buñuela. Mléčná dráha je příběh o dvou tulácích na pouti do Santiaga de Compostela. Buñuelův film je narozdíl od prvního českého zastavení zaměřený na kritiku církve a její demytizaci skrze humor. Útržkovité vyprávění a spirit španělského anarchismu ale nic nemění na tom, že se celý film nese v klasicky rozvláčně buñuelovsky pomalém tempu. Z celého surreálného slepence cestujícího nejen napříč Evropou, ale i časem, mám nejraději scénu, kde panna Marie říká svému synovi, aby si to vousy neholil, že mu to s nimi sluší víc. V průběhu filmu pak divák zjišťuje, že Ježíš dělá většinu věcí jen proto, že mu to řekla jeho matka. Je bůh žena? Těžko soudit, protože jak říká Buñuel, díky bohu, jsem ateista.

Rozhřešení nepřináší ani divácky nejoblíbenější sekce půlnočních delikates s podtitulem Peklo pod Berlínem. Rejdění v temných vodách německé kinematografie spojuje vysoké a nízké, krásné a hnusné a Jiřího Flígla s Mojmírem Sedláčkem, kteří jsou za dramaturgii a divácká traumata odpovědní. Letos jsem se zamilovala snad do každého milimetru německého pekla od mentálního a vizuálního šílenství ukrytého ve snímku Terror 2000 - Jednotka intenzivní péče Německo až po Kondom hrůzy, za jehož vynálezem stojí, jak jinak než křesťané. Mým antikristem je Udo Kier z již zmíněného Terroru 2000, který za celý film skoro nevyndá pistoli z pusy, ale o to víc všeříkající a divoký je pohled jeho očí plný chtíče, násilí a křesťanské lásky. Půlnoc je útočištěm otrlých diváků, které spojuje nejen láska k okrajové kinematografii, již vyjadřují neúnavným tleskáním, hvízdáním a povzbuzováním hlavních hrdinů při každé nepravosti, ale i vydýchaná sportovní hala.


III. Rap a trnová koruna

Mým nejmilejším bohem se ale stala Dorota Masłowska. Autorka literární předlohy pro polský hiphopový muzikál Ti druzí. Jejímu kázání věřím každé slovo. Vypravěčem je rapující Ježíš s trnovou korunou naraženou na kšiltovce. Hlavní postavou pak Kamil, který se touží stát raperem a svoji první nahrávku chystá v pokojíčku bytu, který sdílí s mámou a sestrou. Jeho život je ale jeden velkej zmar, ale sorry, to je prostě součástí polský DNA. To neodpářeš, beznaděj svítí do dálky a protíná bouřkový mraky, stejně jako poutač na Lidl pod tvým oknem na sídláku. Když je špatně, dej si cigáro. A tak kouříš pro jistotu pořád.

Pocity tíhy a zmaru se linou celou letošní sekcí Východních přísliby (depresí). Ať už jde o další polský snímek Nezanechat stopy, který mapuje násilnou smrt studenta a následnou bezmoc jeho nejbližších, maďarskou Něhu nebo ruský film Kapitán Volkonogov uprchl o leningradských katech. Hodně cením zařazení současných ruských filmů do letošního programu, stejně jako přítomnost ruského filmového kritika Antona Dolina, muže s vážnou tváří, trikem Boba Dylana a nekonečnými znalostmi o filmovém průmyslu i kultuře. Na jeho besedě pod plachtou Respekt stanu je narváno. Dolin, který nyní žije v emigraci v Lotyšsku, popisuje, jak funguje propaganda v rámci ruského filmu, i to, proč se v Rusku netočí žádné horory. „Když v tom žijete, nechcete to ještě vidět v televizi.” Jeho vyprávění je hutné, smutné, o to víc důležité.


Mým letošním hororovým zážitkem z Filmovky srovnatelným se živobytím v pekle pod Berlínem je snaha vrátit vratný kelímek. Moji milí přátelé, kteří odjížděli o den dřív, mi v záchvatu lítosti nad tím, že momentálně nemám žádnou práci ani perspektivu, nechali svoje vratné obaly, že si je tedy můžu vrátit a peníze si nechat. Šetřím si to jako finální zastávku ze středeční půlnoční projekce. Z každého stánku mě však posílají k tomu dalšímu, až se postupně všechny zavřou. Nutno dodat, že pokud chcete pivo, kelímek vám rádi prodají. Zpátky ho ale musíte vrátit… někde jinde. Ve čtvrtek si tedy ještě udělám zajížďku zpátky do centra festivalového dění, ale téměř všichni stánkaři jsou už pryč, a ti, co zůstali, o vratných kelímcích nikdy neslyšeli. Franz Kafka by měl radost. Nebrečím a beru to jako boží znamení. Příští rok musím přijet znovu, protože moje mise na Filmovce není zdaleka u konce.

Info

Letní filmová škola
29. 7. – 4. 8. 2022 Uherské Hradiště

foto © Marek Malůšek

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Citový vyděrač Nils Frahm

Lukáš Grygar 25.11.2022

Podezřelý: Frahm, Nils, ročník 1982, státní příslušnost německá, žánrová „contemporary classical“. Už máte dostatek indicií?

Stále svěží šumperské blues (Blues Alive 2022)

Jiří V. Matýsek 21.11.2022

Letošek jako by startoval novou éru, uvolnění po covidové pauze bylo znatelné. Pokud byl jubilejní ročník prodchnut obavami o budoucnost, vyprodáním letoška byly rozptýleny.

Le Guess Who? 2022 – To nejlepší

redakce 15.11.2022

Kromě denního zpravodajství nabízíme tradičně stručný výběr z nejlepších koncertů, podrobnější reportáž najdete v lednovém Full Moonu.

Tolik sebevědomí i pochybností zároveň (Sudan Archives)

Jakub Béreš 15.11.2022

Místo R&B zpěvačky vyzařující klid připomínala rockstar, ve svých manýrách ale nikdy neošidila samotný pěvecký výkon.

Show me your inner IKEA (Luki Essender, Galerie OFF/FORMAT)

Minka Dočkalová 15.11.2022

Víc pozornosti tentokrát strhávají návštěvníci než výstava. Musím se dívat na to, jak se lidé dívají. A přes to dívání zkoumám vystavená díla.

Hádanky z Utrechtu #3: Mít co říct

Michal Pařízek 13.11.2022

Může být nejlepším koncertem festivalu ten, ze kterého jste odešli? Snadno.

Hádanky z Utrechtu #2: Obrazy z minulosti

Michal Pařízek 12.11.2022

Sedíme v Cafe Derat, což, jak za ta léta asi už víte, není žádná kavárna, ale bar s kraftovými speciály z celého světa.

Hádanky z Utrechtu # 1: Začátek pro radost

Michal Pařízek 11.11.2022

„He love to talk, but he hate of conversation.“ Non-Fiction Writer od rotterdamských Lewsberg mi hraje na cestu domů, Mourning [A] BLKstar se bojím pustit...

Nás život taky někdy bolí (Sports Team)

David Stoklas 11.11.2022

Sports Team působí ambivalentně – na podiu jako parta dobrosrdečných nerdů, zpěvák Alex Rice zase jako drzý floutek.

Nedokonalosť ako prednosť (yeule)

Ema Klubisová 10.11.2022

Počas vystúpenia sme všetci stáli a sledovali nežnú entitu zhmotňujúci priepasť, na ktorej hranici občas balansuje asi každý.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace