Články / Recenze

Tvář, nebo osobnost? (Jonas Reinhardt)

Tvář, nebo osobnost? (Jonas Reinhardt)

Jakub Koumar | Články / Recenze | 13.04.2018

Americký skladatel Jonas Reinhardt čerpá inspiraci ze stále bohatší a pestřejší scény elektronické hudby. Celou jeho tvorbou rezonují prvky ambientu, raveu, experimentální elektroniky, glitche, ale i krautrocku. Přes Reinhardtovo časté vyzobávání z hudební minulosti však jeho hudba působí dostatečně aktuálně a dokonce futuristicky.

Platí to i pro nejnovější nahrávku Conclave Surge, z níž je cítit vzdálená budoucnost. Je precizní a zvláštně odtažitá, jako by ji komponovaly samotné stroje v časech technologické dystopie. Jednotlivé prvky jsou vzdáleny hřejivé lidskosti; zrnivými plochami prostupují krátké útržky melodií, přelévající se elektronické zvuky a příležitostně přesný a promyšlený beat.


Nejblíž má ale Conclave Surge k ambientu protkanému minimalismem s přízvuky pípání, šumu a elektronických pulzů. Reinhardt se nepohybuje příliš daleko od avantgardních vizí nové hudby, které předložili elektroničtí pionýři už v padesátých letech. Na rozdíl od nich se ale zcela nezříká rytmu, který se promítá i do rozostřených, ambientních ploch. Proto zní dynamicky a svižně.

Poslední nahrávku Jonase Reindharta prostupuje zádumčivý chlad a odtažitost. Bohužel ale také časté opakování a recyklace použitých nápadů. Mohla by být minimálně zajímavým sci-fi soundtrackem, ale sama o sobě nedisponuje příliš velkým potenciálem překvapit, a vlastně ani na delší dobu zaujmout. Jako by Reinhardt stál před svými zvukovými kulisami a bezradně krčil rameny, zatímco publikum postupně opouští sál. Jeho práce je uvážená i cílevědomá, ale též polovičatá. Využívá futurismu bez pohybu, kyberpunku bez digitální špíny, prototechna bez touhy po tanci a avantgardy bez vykročení ze stereotypu. Conclave Surge se tváří osobitě, ale tento výraz je jen průhlednou mimikou, za níž není příliš emocí ani nápadů. Mít tvář ještě neznamená mít osobnost.

Info

Jonas Reinhardt – Conclave Surge (Lucian Lift, 2018)
bandcamp interpreta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nenalezeny žádné záznamy.

Snový trip Coals

Vojtěch Rakouš 22.09.2020

Docusoap imponuje atmosférou srovnatelnou s Beach House, ale progresivnější produkcí dělá z Coals osobité představitele současné indiepopové scény.

Sofistikovaný meditačný mood (Owen Pallett)

Matej Kráľ 18.09.2020

Ostrov je pre Palletta samota aj prázdnota, na ktorú vôbec netreba nahliadať výhradne negatívne. Objavujú sa v nej totiž obligátne úlomky svetla.

Omamnými bylinkami vyvoněná potní chýše (Fadex)

Vadim Petrov 16.09.2020

Fadex se dlouho utápěl v různých podobách dubstepu – pomalém, rychlém, smutném, veselém, sám poznal, že už stačilo.

Věčně pomíjivé pocity (Aiko)

Michaela Šedinová 14.09.2020

Album spojuje příjemné stránky popu s upřímnými texty, které odkrývají často bolestivé hledání sebe sama i k ostatním bytostem.

Pokoj na celé léto (Pottery)

Štěpán Sukdol 02.09.2020

Žánrově Pottery originálně přistupují k postpunku a art popu, nebojí se ale zapracovat i další stylotvorné prvky, například funky a groovy basové party.

Konců se nebojme, naopak je vítejme (Protomartyr)

Max Friedrich 31.08.2020

Ultimate Success Today je ucelené dílo, které demonstruje konečnost jako takovou, ať už je to, jak říká Casey, život kapely nebo život soukromý.

Izolace i nekonečná samota (Fur)

Ondřej Rudel 28.08.2020

Facing Home Mixtape obsahuje sedm skladeb připomínajících nostalgické melodie The Beatles, The Beach Boys a The Monkees.

Fantazijné podoby budúcnosti (Deerhoof)

Richard Michalik 24.08.2020

Motív apokalypsy zvukovo definuje roztržitosť jednotlivých skladieb. Deerhoof sa príliš neohliada za melódiou alebo harmóniou.

Všetko zlé raz predsa musí skončiť (Old Man Gloom)

Filip Švantner 22.08.2020

OMG na svojej novinke vstávajú doslova z popola a je potrebné podčiarknuť, že smútok je integrálnou súčasťou nahrávky.

Ničivě přesný hlas T. S. Eliota

Libor Staněk 21.08.2020

„Do dnešní doby žádný z básníků Eliotovu Pustinu nepřekonal,“ zapsal si do deníku zkraje šedesátých let Jiří Kolář.