Články / Reporty

Ty už odcházíš? (Courtney Barnett)

Ty už odcházíš? (Courtney Barnett)

Lenka Marie | Články / Reporty | 07.09.2019

Byl to dlouhý týden. Měla jsem stažený žaludek a nebyla schopná nic sníst, ani se vejít do podzimních kalhot. Na září se nedá nikdy dostatečně připravit, vždycky vám nakope zadek, když zcela bez obalu předloží seznam povinností a výpis z účtu. Snažila jsem si dát facku s předstihem, ale stihla jsem to jen tak tak. Doufala jsem, že pivo v Samsovi by mohla být ke Courtney Barnett dobrá předehra. Jenže jsem si na zpověď vybrala špatného parťáka. Takže místo rozhřešení mi bylo nabídnuto řešení. A pak jsem byla ještě popoháněna, že čas jsou tóny, co už nikdy neuslyším.

Z horního baru Lucerny bylo jasně vidět, že prázdno dneska nebude. Někdo velmi neprozíravý se rozhodl dodat na prodej jenom dvanáct LPíček, takže jste si mohli koupit leda praktickou (prázdnou) tašku. Anebo tričko. Nevěděla jsem, co bych dělala s cizím obličejem na tričku, vždycky mi přišlo zvláštní mít na sobě dva obličeje zároveň, nejsem Janus.

Mohlo být tak kolem půl desáté, když se ze tmy vyloupla Courtney Barnett, a bylo jasné, že se dneska nečesala. Tmavé vlasy různých délek jí trčely všemi směry, dívala se do neurčita a rovnou začala hrát. Take your broken heart and turn it into art. To není její věta, neodpustila jsem si říct nahlas. Patří snad Carrie Fischer a mně se příčí, když je cizí věta tou nejzajímavější částí textu. Ano, začala posledním albem Tell Me How You Really Feel. Toho jsem se bála.

S touhle deskou jsme se totiž úplně nepotkaly. Zamilovala jsem si Courtney pro její černé humory, sarkasmy a břitkou sebereflexi. A na poslední desce to někam vyšumělo. Zatímco zpěvačka plynule navazovala City Looks Pretty, starší Avant Gardener a Need a Little Time, táhlo mi hlavou, že jsou to velmi jednoduché písničky. Ale to se mi na tom právě tak líbí, kontroval můj doprovod. Jasně, mně taky. Tedy líbilo. Když jsem se tomu smála cestou na metro. Teď to má pořád čtyři akordy a tváří se to vážně, skoro umělecky.

fotogalerie z koncertu zde

Hraje I Wanna Walk Through a Park in the Dark a zase cituje, tentokrát Margaret Atwoodovou. Barnettová, co máš s těmi citáty? Měla jsi svoje dobré texty. Proč se najednou bereš tak vážně… Dívám se na ni a ona se vážně i tváří. Neštimuje to ani k potěšenému davu.

Agresivně řve I’m not your mother, I’m not your bitch a já vůbec nevím, co si myslet. Chápu ji, ale není to dobrý. Poprvé ji vidím se usmát, zrovna když hraje Depreston. Pódium najednou ozáří měkké světlo a publikum zpívá s ní, že kdyby měli půl milionu australských dolarů navíc, tak by ten barák zbourali a postavili nový. Přijde mi lehce surreálné řešit australský domek v centru Prahy, ale mám radost, že z ní prvně cítím, že ji to baví a že ty lidi vnímá.

Když o půl jedenácté promluví a zeptá se, how you’re doing, jsem skoro v šoku. You Must Be Having So Much Fun zní jako vykradávka, jenže mi ty nové písničky beztak splývají. Publikum je spokojené, nadávám si, proč taky nevrním blahem. Já vím. Protože Courtney Barnett mi sice zahraje Nobody Really Cares If You Don’t Go to the Party a Pedestrian at Best, ale necítím z toho sarkastický úšklebek, na kterým jsem se těšila. Give me all your money and I make some origami honey zní ploše a nevěřím jí.

Nějakej páreček za zvukařem se pořád ocucává. Mám chuť je jít informovat, že už je září. Hej, srpen skončil, koukejte vytvářet nějaký hodnoty a přestaňte si tu hrát na lásku. Možná můj cynismus už překročil hranice australského vtipu, kde je největší problém chytit dobrou vlnu.

První přídavek je Let It Go, kterou zpěvačka nahrála s Kurtem Vilem. No a tady se kdovíproč chytnu. Doufala jsem, že se napojím na náladu „všechno je mi šumák“ a přestanu se česat. A teď je mi nejblíž nějaká podezřelá spečenina o technicolour rainbow horror sweet dreams.

Za chvíli bude jedenáct a já musím vypadnout. Další písnička se jmenuje Crippling Self Doubt a mně je jasné, že tohle teď nepotřebuju. Ty už odcházíš? Chceš se vyhnout davům nebo co? Tak horký to nebude, tohle není Metallica. Mám pocit, že už jsem všechno slyšela.

Byl to bezpochyby dobrý koncert. Viděla jsem jenom spokojené tváře. A pak sebe v zrcadle. Druhý den jsem si na Facebooku přečetla, že prý „svěží vítr z Austrálie, slušná music i pódiová prezentace“. Tak asi ano. Porucha na mém přijímači.

Info

Courtney Barnett (aus)
5. 9. 2019 Lucerna Music Bar, Praha

foto © Valdemar Bednarz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.