Články / Reporty

Ty už odcházíš? (Courtney Barnett)

Ty už odcházíš? (Courtney Barnett)

Lenka Marie | Články / Reporty | 07.09.2019

Byl to dlouhý týden. Měla jsem stažený žaludek a nebyla schopná nic sníst, ani se vejít do podzimních kalhot. Na září se nedá nikdy dostatečně připravit, vždycky vám nakope zadek, když zcela bez obalu předloží seznam povinností a výpis z účtu. Snažila jsem si dát facku s předstihem, ale stihla jsem to jen tak tak. Doufala jsem, že pivo v Samsovi by mohla být ke Courtney Barnett dobrá předehra. Jenže jsem si na zpověď vybrala špatného parťáka. Takže místo rozhřešení mi bylo nabídnuto řešení. A pak jsem byla ještě popoháněna, že čas jsou tóny, co už nikdy neuslyším.

Z horního baru Lucerny bylo jasně vidět, že prázdno dneska nebude. Někdo velmi neprozíravý se rozhodl dodat na prodej jenom dvanáct LPíček, takže jste si mohli koupit leda praktickou (prázdnou) tašku. Anebo tričko. Nevěděla jsem, co bych dělala s cizím obličejem na tričku, vždycky mi přišlo zvláštní mít na sobě dva obličeje zároveň, nejsem Janus.

Mohlo být tak kolem půl desáté, když se ze tmy vyloupla Courtney Barnett, a bylo jasné, že se dneska nečesala. Tmavé vlasy různých délek jí trčely všemi směry, dívala se do neurčita a rovnou začala hrát. Take your broken heart and turn it into art. To není její věta, neodpustila jsem si říct nahlas. Patří snad Carrie Fischer a mně se příčí, když je cizí věta tou nejzajímavější částí textu. Ano, začala posledním albem Tell Me How You Really Feel. Toho jsem se bála.

S touhle deskou jsme se totiž úplně nepotkaly. Zamilovala jsem si Courtney pro její černé humory, sarkasmy a břitkou sebereflexi. A na poslední desce to někam vyšumělo. Zatímco zpěvačka plynule navazovala City Looks Pretty, starší Avant Gardener a Need a Little Time, táhlo mi hlavou, že jsou to velmi jednoduché písničky. Ale to se mi na tom právě tak líbí, kontroval můj doprovod. Jasně, mně taky. Tedy líbilo. Když jsem se tomu smála cestou na metro. Teď to má pořád čtyři akordy a tváří se to vážně, skoro umělecky.

fotogalerie z koncertu zde

Hraje I Wanna Walk Through a Park in the Dark a zase cituje, tentokrát Margaret Atwoodovou. Barnettová, co máš s těmi citáty? Měla jsi svoje dobré texty. Proč se najednou bereš tak vážně… Dívám se na ni a ona se vážně i tváří. Neštimuje to ani k potěšenému davu.

Agresivně řve I’m not your mother, I’m not your bitch a já vůbec nevím, co si myslet. Chápu ji, ale není to dobrý. Poprvé ji vidím se usmát, zrovna když hraje Depreston. Pódium najednou ozáří měkké světlo a publikum zpívá s ní, že kdyby měli půl milionu australských dolarů navíc, tak by ten barák zbourali a postavili nový. Přijde mi lehce surreálné řešit australský domek v centru Prahy, ale mám radost, že z ní prvně cítím, že ji to baví a že ty lidi vnímá.

Když o půl jedenácté promluví a zeptá se, how you’re doing, jsem skoro v šoku. You Must Be Having So Much Fun zní jako vykradávka, jenže mi ty nové písničky beztak splývají. Publikum je spokojené, nadávám si, proč taky nevrním blahem. Já vím. Protože Courtney Barnett mi sice zahraje Nobody Really Cares If You Don’t Go to the Party a Pedestrian at Best, ale necítím z toho sarkastický úšklebek, na kterým jsem se těšila. Give me all your money and I make some origami honey zní ploše a nevěřím jí.

Nějakej páreček za zvukařem se pořád ocucává. Mám chuť je jít informovat, že už je září. Hej, srpen skončil, koukejte vytvářet nějaký hodnoty a přestaňte si tu hrát na lásku. Možná můj cynismus už překročil hranice australského vtipu, kde je největší problém chytit dobrou vlnu.

První přídavek je Let It Go, kterou zpěvačka nahrála s Kurtem Vilem. No a tady se kdovíproč chytnu. Doufala jsem, že se napojím na náladu „všechno je mi šumák“ a přestanu se česat. A teď je mi nejblíž nějaká podezřelá spečenina o technicolour rainbow horror sweet dreams.

Za chvíli bude jedenáct a já musím vypadnout. Další písnička se jmenuje Crippling Self Doubt a mně je jasné, že tohle teď nepotřebuju. Ty už odcházíš? Chceš se vyhnout davům nebo co? Tak horký to nebude, tohle není Metallica. Mám pocit, že už jsem všechno slyšela.

Byl to bezpochyby dobrý koncert. Viděla jsem jenom spokojené tváře. A pak sebe v zrcadle. Druhý den jsem si na Facebooku přečetla, že prý „svěží vítr z Austrálie, slušná music i pódiová prezentace“. Tak asi ano. Porucha na mém přijímači.

Info

Courtney Barnett (aus)
5. 9. 2019 Lucerna Music Bar, Praha

foto © Valdemar Bednarz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.