Články / Reporty

Úřední jazyk v Londýně? Na LIFEM jedině finština.

Úřední jazyk v Londýně? Na LIFEM jedině finština.

Anna Mašátová | Články / Reporty | 14.11.2013

Termínu exploratory music chvíli trvalo, než se uchytil ve slovníku hudebních nadšenců. Pro tápající krátký výklad. Výraz označuje hudbu, která je nám neznámá, pro posluchače náročnější, nicméně zajímavá. Vyjadřuje tak filozofii autora označení Miguela Santose, který by rád posluchače odpoutal od pasivního přístupu, snažil se je nenásilně přimět k hlubšímu pochopení a zprostředkovat jim radost z objevování nových hudebních forem, žánrů i jmen.

Proto vznikl před pěti lety LIFEM: London Festival of Exploratory Music, letos zasvěcený Santosově oblíbené zemi, Finsku. Víte, co se stane, když sdělíte přátelům, že letíte do Londýna na festival finské hudby? V lepším případě řeknou, že to bude pěkný, v horším vás čekají nechápavé pohledy a komentáře o tom, že Santa Clausovým skřítkům jistě rolničky pěkně ladí. Jenže Finsko nejsou jen sobi a zprofanovaná Apocalyptica.

Finština zněla londýnským hubem King's Place sálem i předsálím a čtyřdenní párty odstartovala skutečná hvězda, Värttinä. Kapela slaví třicet let založení, z původní sestavy zbyla jen Mari Kaasinen, delší dobu ve „Vřetenu“ působí Susan Aho a třetí grácií je nováček Kaarolina Kantala. Trojice má v dobrém zvyku začínat vystoupení a capella přímo mezi diváky, King's Place nebylo výjimkou. Překvapení příchozí si mohli krky ukroutit, aby zjistili, odkud se berou první tóny Sulhasii. Po minutě už celý sál tleskal do rytmu pod taktovkou finských krásek, člověk se ani nediví, že si mytologie potrpí na valkýry. Pokud se podobají zpěvačkám z Värttinä, padlí válečníci se opravdu mají na co těšit. Mari, Susan a Johanna mají kromě nesporného hereckého talentu propracovanou choreografii i image do nejmenších detailů - od květin ve vlasech, po tradiční kožené boty. S diváky flirtují, zaklínají je, baví historkami i způsobují husí kůži dokonalou hlasovou souhrou. Zapomínat se nesmí ani na vynikající doprovodnou kapelu. Oproti pražskému jarnímu vystoupení to vypadalo, že se celý tým více semkl a sladil, bezesporu mezi nimi září hnědovláska Karoliina, jejíž hlasový rozsah nemá hranic. Závěrečný potlesk nebral konce, s přídavkem se neváhalo. Při posledním hitu Seleniko se znovu zapojili diváci, a tak Värttinä nabídli bezchybnou a propracovanou show, za kterou by se nemusely stydět ani popové star.

LIFEM tento rok nabídl muziku i z filmového plátna. Akordeonový čtvrtek započal biografický dokument o jednom z nejlepších akordeonistů světa Kimmo Pohjonenovi nazvaný Soundbreaker. Zasloužil by mnoho slov, „strhující“ snad postačí. Pohjonen v něm popisuje těžkou cestu k identifikaci s akordeonem a ukazuje se jako skutečný vizionář. Pokud zde vznikají desky jako Guitar & Forest, Pohjonen zašel dál a natočil projekty jako Accordion & Earth Machine a Accordion Wrestling. Při sledování tuhla krev v žilách, zejména pohled na nahého akordeonistu skákajícího do díry v zamrzlém moři vyvolával spontánní hlasitý úděs. Jen jste se divili, že po mnoha záběrech devastovaných nástrojů nevyskočila v titulcích věta „v tomto dokumentu nebylo ublíženo žádnému akordeonu“. Poté nezbývalo než přeběhnout do hlavního sálu. Dřevěné obložení místnosti rozezněla nejprve britská akordeonistka Karen Tweed, ne nepodobná pohádkovým leprechaunům. Otřpytkovaná Karen zpívala o svých nejoblíbenějších věcech. Možná, že představa zvuku harmoniky vyvolávající před očima Paříž, makronky a croissanty je kýč, u Tweed to nicméně platilo. Pokud Pohjonen tvrdil, že akordeon je nástrojem vyděděnců, obratem vše vyvrátila Maria Kalaniemi s pianistou Timem Alakotilou. Téměř klasická hudba vybroušená do diamantové pevnosti hladila jak samet.

Pátek taky začal před stříbrným plátnem. Sähkö – The Movie je téměř dvacet let stará záležitost. Částečně experiment i biografie, Jimi Tenor v něm představuje své začátky ve Finsku a USA. Nekonečné večírky i mnohdy trýznivé zvuky několik diváků odradily a na následující Tenorův koncert hleděli s evidentní obavou. Zbytečně. Téměř nesměle působící hudebník v růžovém obleku střídal klávesy, moog i příčnou flétnu, skok z puberty k vyzrálosti nemohl být jasnější. Velmi příjemný set balancující na hranici etiojazzu, ambientu a taneční hudby nenechal většinu posedávat a alespoň v křesílkách se vlnili do rytmu. Škoda že Tenor nebyl v druhém, menším sálu ke stání. Ostatně i on očekával klubovější prostředí a musel s výběrem skladeb improvizovat. V menším sále už se ale chystalo mnohohlavé stádo Tsuumi Sound System, které v mžiku všechny rozhýbalo, trochu folk, trochu rock, nástrojů jak u Arcade Fire, Tsuumi stojí za poslech.

Poslední den byl co do výběru interpretů nejoriginálnější a trojice Pekko Käppi byla pravděpodobně největším festivalovým objevem. Divno-nástroje s lebkou a mrkající svítícíma očima, zpěvák, co vypadal jak berlínský hipster, neveselé názvy písní typu When I Die. Ostatně Londýn sice stále swinguje, pro ten víkend ale zvolil haloweenské makabrózní rytmy a venku jste několik dní naráželi na umrlce, upíry a jiné příšery. První tóny trubky a klarinetu Alamaailman Vasarat zaduněly jako stádo rozzuřených slonů. Šestice proplouvala mezi klasickým balkánem a metalem, spojení místy šokující, ale vcelku zábavné. Fanoušci „podsvětních kladiv“ převážně z řad mániček téměř lámali židle pod náporem pohazování hára vsedě, co však ďábelské bouři rozhodně nechybělo, byla velká dávka humoru. Zpěvák Jarno Sarkula naladil své hrdlo co možná nejhlouběji, ďábelsky si pobrukoval teremin, potlesk vestoje zaručen. Jenže každý festival jednou skončí a závěr patřil pianistovi Iirovi Rintalovi. Ten provedl publikum historií jazzu, ragtimem, každý kus byl doprovázen bonmotem, publikum ho nechtělo pustit, vracet se musel hned několikrát. A snad aby se trošku poťouchle vysmál britskému počasí, LIFEM zakončil optimistickým kouskem Somewhere over the Rainbow.

LIFEM 2013 předčil očekávání. Finská muzika ukrývá nečekané skvosty, hudební paletu má přepestrou. Organizace šlapala na jedničku, King's Place je navíc jednou z nejpříjemnějších scén v Londýně. Snad jen škoda příliš dlouhých pauz mezi jednotlivými koncerty, které nebyly smysluplně využitelné a tříštily prožitek.

Kolik toho víte o Finsku? Hokej, vodka, fjordy, aurora borealis? Je načase si na seznam připsat termín suomalainen musiikki – finská hudba.

Info

London International Festival of Exploratory Music: Finnish Line
30.10. - 2.11. 2013, King's Place, Londýn

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

For k-punk 2021: postkapitalistické touhy

Mia Kordová 07.02.2021

Čtyřhodinový zážitek odstartoval Tim Lawrence videem nazvaným What is post-capitalism? Oslava života a díla britského kulturního teoretika Marka Fishera.

Galerie Průchod: veřejný výstavní prostor pro nikoho

Minka Dočkalová 21.01.2021

Umělci z Brna uspořádali vernisáž „pro nikoho“. Ve veřejném průchodu domu na Údolní nainstalovali velkoformátové grafiky.

Eurosonic Noorderslag 2021: Možnosti tu jsou

Aneta Martínková, su, Jakub Béreš, David Čajčík 18.01.2021

Přesun kultury na síť pokračuje. V online prostředí proběhl během minulých pár dní i největší a nejrespektovanější evropský showcase festival.

Vpřed! (Move Fest)

Veronika Mrázková 14.10.2020

"Za Hitlera se pálily knihy, dnes se na Facebooku skrývají nevhodné komentáře." Co je nevhodné? Hned první večer došlo na českou premiéru kusu Brave New Life.

Zvláštní magie (Jazz Goes to Town)

Jiří Vladimír Matýsek 11.10.2020

Může mít jazz punkovou energii? Může unést do jiných dimenzí? Může uspávat? Drtit sonickou stěnou? Samozřejmě. All That Jazz!

Takhle bude vypadat jazz budoucnosti? (Jazz Goes to Town 2020)

Jiří Vladimír Matýsek 09.10.2020

Navzdory okolnostem i letos - už po šestadvacáté - kráčí Hradcem Králové jazz. Tentokrát se táže: Kam směřujeme? Otázka vskutku aktuální...

Mezi Smetanou a music clubem (Bez ambicí)

Michaela Šedinová 09.09.2020

Ve skvělém prostředí – venkovní Smeták stage stála u Smetanova domu a vnitřní v industriálním klubu Kotelna.

Setkání v sadu: Sedmá pečeť, rok nejtemnější (Pelhřimovy 2020)

Václav 04.09.2020

Posledních několik let jsem měl pochybnosti o přínosnosti celé akce. Proč dělat něco, čeho je v Čechách nyní dosti. Hluboce jsem se mýlil.

Něco nadčasového (Tata Bojs & Filharmonie Brno & „mladí Mozarti“)

Adéla Polka 04.09.2020

Funguje to. Nenásilně a vkusně.

Darkshire v jeskyni skrývá budoucnost

Vadim Petrov 01.09.2020

Nová vlna dnb. Tady nejde o formality v rámci jednoho žánru, ale o estetiku nastupující generace.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace