Články / Reporty

Úskalí rytmiky a síla orchestrů (Ostravské dny 2021)

Úskalí rytmiky a síla orchestrů (Ostravské dny 2021)

Jan Starý | Články / Reporty | 24.08.2021

Vidět živě současnou orchestrální skladbu není úplně jednoduché. Samozřejmě: instrumentální, organizační a finanční náročnost v kombinaci s poměrně malou posluchačskou základnou často omezuje interpretaci moderních děl na komorní provedení. Ostravské dny ale vznikly i díky možnosti využívat orchestr a skladbám pro velké ansámbly bylo věnováno hned několik večerů s tím, že několik skladeb napsali autoři přímo na zakázku festivalu.

Rozptyl sahal od legend po mladé skladatele – kteří v takovém kontextu obstáli až překvapivě dobře. V New Yorku usazená akordeonistka, skladatelka a improvizátorka Lucie Vítková zvolila ve skladbě s vypovídajícím názvem Environment náročnou konfiguraci dvou menších těles hrajících zády k sobě se sólisty uprostřed, kdy přes často jen dronující plochy prokapávalo napětí: partitury, pokud jsem viděl dobře, spíš jen naznačovaly, co hrát, a pulzující smyčce zněly náležitě syrově, což ještě umocňovaly frenetické party cimbálu a cembala. Vítková samotná doplňovala akordeonové vlny a bezeslovné zpěvy, které někdy záměrnou falší nebo prostou excentricitou opět zvyšovaly neklid v na povrchu přímočaré skladbě.

Dobré, vlastně překvapivě melodické byly i skladby Miro Tótha a Františka Chaloupky. Druhý jmenovaný napsal ucelený kus, který by víceméně zapadl k (post)minimalismem poučeným soundtrackům typu Rekviem za sen, přístupný, ale nikoli laciný. Tóthova Teorie absolutního smutku, vágně inspirovaná současnými migracemi, se blížila oratoriu a svoje téma nesla bez přehnaného patosu, zato s precizní instrumentací. Asi nejlepší z mladších autorů byl ale Jan Jirucha, který využil výhradně smyčce k lehké, vypointované skladbě, která neodmítala tradiční melodiku, ale zároveň se nepodřizovala standardním kompozičním formám.

Mezi klasiky pak dominoval Christian Wolff se rtuťovitou skladbou Invisible Terrain. Part skvělé houslistky Hany Kotkové se prolínal a kontrastoval s orchestrem, který hrál možná nejdynamičtější kompozici festivalu plnou odmlk a neustále se měnících témbrových konfigurací. Úžasná, osobitá barevná různost.

A samozřejmě tu byli i autoři kariérně někdy mezi těmito dvěma póly. Roland Dahinden napsal pozoruhodnou skladbu pro famózního klarinetistu Garetha Davise a pět perkusionistů, plnou ruchů, šumů a náznaků. Ana Sokolović v kompozici Evta spojovala současnou hudbu s balkánským folkem a výsledek se zařadil mezi nejsilnější místa festivalu, opět za přispění Hany Kotkové. Kombinace lidovek a „vysokého umění“ může dopadnout všelijak, tady ale organicky obohacovala obě složky: vzdáleně jsem si u spojení lehkých disharmonií a strhujících melodií vzpomněl na Kaiju Saariaho a Igora Stravinského.

Naprostým vrcholem v Trojhalí Karolina byla ale skladba Persephassa pro šest perkusionistů, kterou napsal Iannis Xenakis. Petr Kotík se v úvodu vyjádřil, že to bylo to nejšílenější, co Ostravské dny podnikly, a nebylo těžké uhádnout důvody. Xenakis je obecně náročný a tady šlo o koordinaci nelehkých partů šesti hráčů, kteří byli pro změnu rozesazení kolem publika. Výsledek byl ale svou kombinací tribální, rituální hypnotičnosti a ohromné komplexnosti naprosto strhující. Svou roli sehrálo to, že pro jednou zněla hudba opravdu nahlas, přelévání a vrstvení rytmů by ale bylo fascinující v jakékoli situaci. Spontánní a bouřlivé ovace vestoje potvrdily, že šlo o výjimečný zážitek nejen pro mě.

Zatímco pokusy s rytmickými nástroji v hlavním programu dopadly skvěle, v rámci Minimaratonu elektronické hudby, kde by se dalo rytmické hudby čekat ještě víc, to dopadlo tak nějak podivně. Neviděl jsem celý program, po předchozí Dlouhé noci to prostě nešlo, ale definice elektronické hudby tu působila jaksi arbitrárně. Co je elektronického na skladbách pro čtvrttónový klavír? Využití digitálních klavírů místo akustických samozřejmě vyžadovalo elekřinu a asi v principu šlo o legitimní interpretaci, její přínos byl ale sporný. A skladby Stevea Reicha využívají elektroniku, respektive pásky a digitální klavír, je ale přínosné je vzhledem k jejich známosti uvádět na festivalu radikální soudobé hudby? Odhlédněme od situace: Piano Phase, dva digitální klavíry s lehkým fázovým posunem, byly úchvatné.

„Elektroničtější“ Violin Phase a Different Trains ale stopa z pásky spíš rušila (což se mi u Reicha stalo i v minulosti). Pásmo Svobodná místa s texty Pavla Zajíčka pak působilo trochu archaicky: příjemné kytarové plochy na hranici hluku uvozovaly dost základní beaty, a tak se tato aktualizace českého undergroundového zvuku dostala jen někam do 90. let. Nakonec možná nejzajímavější byl brutální kontrast se „seriózním“ zbytkem programu. Přitom právě tady by vstup externího kurátora rozhodně mohl mít smysl: proč nevyzvat příště třeba Gin & Platonic, ať ukážou školeným muzikantům, jak – v dobrém i špatném – skutečně vypadá současná elektronika?

Info

Ostravské dny 2021
19.–28. 8. 2021 Ostrava

foto © se souhlasem Ostravského centra nové hudby

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Výlet k hraniciam hluku. A trochu ďalej. (Hluková mystéria 2021)

Lucia Banáková 22.09.2021

Občas sa mi zdá, že všetko v Ostrave je zvláštne vyvážené ako napríklad tá tvrdá práca divokou zábavou...

Na maximum (Mighty Oaks)

Anna Kubínová 11.09.2021

Zatímco sérií prvních skladeb si tak trochu testují atmosféru a starají se především o to, aby se koncert rozběhl, postupně se uvolní.

Duchovní obroda barokem a jazzem (Svatováclavský hudební festival 2021)

Veronika Mrázková 09.09.2021

Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné.

Zahradní slavnost aneb Sharpe 2021

Michal Pařízek 06.09.2021

Sharpe byl slavností, v níž se nadšení a zaujetí pořadatelů násobilo s radostí návštěvníků, což přineslo jiskřivý ohňostroj zážitků. Tady jsem doma, mohl bych být.

Strašidelnej zadek v podzemí: Spooky Butt 3

Minka Dočkalová 06.09.2021

Výstava uzavírá trilogii vyjadřující se k absolutní tělesnosti člověka. Instalací nejde projít, aniž by se nás bezprostředně dotkla. Je totiž o nás všech.

Setkání v sadu - Osmý světadíl. Být či nebýt. (Pelhřimovy 2021)

Václav 05.09.2021

Jedeme s otcem zakladatelem Bratrem Orffem, Lukášem Novotným, dva dny před zahájením a kocháme se výhledy po krajině...

Lázeňské dvojhránky 2021 (Maminka)

Veronika Havlová, Viktor Palák 01.09.2021

Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy.

Pro tělo, duši i bránici (Respect Festival 2021)

Akana 31.08.2021

A protože zlověstné předpovědi o dešti a zimě se zdaleka nenaplnily, Respect byl opět kouzelným setkáním s pestrou hudbou a přátelskými lidmi, na jaké jsme už léta zvyklí.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Ne!)

Veronika Havlová, Viktor Palák 31.08.2021

Tentokrát se Anna ujala i jedné ze dvou hlavních rolí v příběhu dvojice, která si během zhruba šesti let, co ji sledujeme, projde takovou vlastní vztahovou křížovou cestou.

KVIFF 2021: Na cestě a Memoria

Lukáš Masner 29.08.2021

Patrně mým největším favoritem letošního ročníku bylo iránské drama Na cestě sedmatřicetiletého debutanta Panaha Panahiho.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace