Články / Reporty

Úskalí rytmiky a síla orchestrů (Ostravské dny 2021)

Úskalí rytmiky a síla orchestrů (Ostravské dny 2021)

Jan Starý | Články / Reporty | 24.08.2021

Vidět živě současnou orchestrální skladbu není úplně jednoduché. Samozřejmě: instrumentální, organizační a finanční náročnost v kombinaci s poměrně malou posluchačskou základnou často omezuje interpretaci moderních děl na komorní provedení. Ostravské dny ale vznikly i díky možnosti využívat orchestr a skladbám pro velké ansámbly bylo věnováno hned několik večerů s tím, že několik skladeb napsali autoři přímo na zakázku festivalu.

Rozptyl sahal od legend po mladé skladatele – kteří v takovém kontextu obstáli až překvapivě dobře. V New Yorku usazená akordeonistka, skladatelka a improvizátorka Lucie Vítková zvolila ve skladbě s vypovídajícím názvem Environment náročnou konfiguraci dvou menších těles hrajících zády k sobě se sólisty uprostřed, kdy přes často jen dronující plochy prokapávalo napětí: partitury, pokud jsem viděl dobře, spíš jen naznačovaly, co hrát, a pulzující smyčce zněly náležitě syrově, což ještě umocňovaly frenetické party cimbálu a cembala. Vítková samotná doplňovala akordeonové vlny a bezeslovné zpěvy, které někdy záměrnou falší nebo prostou excentricitou opět zvyšovaly neklid v na povrchu přímočaré skladbě.

Dobré, vlastně překvapivě melodické byly i skladby Miro Tótha a Františka Chaloupky. Druhý jmenovaný napsal ucelený kus, který by víceméně zapadl k (post)minimalismem poučeným soundtrackům typu Rekviem za sen, přístupný, ale nikoli laciný. Tóthova Teorie absolutního smutku, vágně inspirovaná současnými migracemi, se blížila oratoriu a svoje téma nesla bez přehnaného patosu, zato s precizní instrumentací. Asi nejlepší z mladších autorů byl ale Jan Jirucha, který využil výhradně smyčce k lehké, vypointované skladbě, která neodmítala tradiční melodiku, ale zároveň se nepodřizovala standardním kompozičním formám.

Mezi klasiky pak dominoval Christian Wolff se rtuťovitou skladbou Invisible Terrain. Part skvělé houslistky Hany Kotkové se prolínal a kontrastoval s orchestrem, který hrál možná nejdynamičtější kompozici festivalu plnou odmlk a neustále se měnících témbrových konfigurací. Úžasná, osobitá barevná různost.

A samozřejmě tu byli i autoři kariérně někdy mezi těmito dvěma póly. Roland Dahinden napsal pozoruhodnou skladbu pro famózního klarinetistu Garetha Davise a pět perkusionistů, plnou ruchů, šumů a náznaků. Ana Sokolović v kompozici Evta spojovala současnou hudbu s balkánským folkem a výsledek se zařadil mezi nejsilnější místa festivalu, opět za přispění Hany Kotkové. Kombinace lidovek a „vysokého umění“ může dopadnout všelijak, tady ale organicky obohacovala obě složky: vzdáleně jsem si u spojení lehkých disharmonií a strhujících melodií vzpomněl na Kaiju Saariaho a Igora Stravinského.

Naprostým vrcholem v Trojhalí Karolina byla ale skladba Persephassa pro šest perkusionistů, kterou napsal Iannis Xenakis. Petr Kotík se v úvodu vyjádřil, že to bylo to nejšílenější, co Ostravské dny podnikly, a nebylo těžké uhádnout důvody. Xenakis je obecně náročný a tady šlo o koordinaci nelehkých partů šesti hráčů, kteří byli pro změnu rozesazení kolem publika. Výsledek byl ale svou kombinací tribální, rituální hypnotičnosti a ohromné komplexnosti naprosto strhující. Svou roli sehrálo to, že pro jednou zněla hudba opravdu nahlas, přelévání a vrstvení rytmů by ale bylo fascinující v jakékoli situaci. Spontánní a bouřlivé ovace vestoje potvrdily, že šlo o výjimečný zážitek nejen pro mě.

Zatímco pokusy s rytmickými nástroji v hlavním programu dopadly skvěle, v rámci Minimaratonu elektronické hudby, kde by se dalo rytmické hudby čekat ještě víc, to dopadlo tak nějak podivně. Neviděl jsem celý program, po předchozí Dlouhé noci to prostě nešlo, ale definice elektronické hudby tu působila jaksi arbitrárně. Co je elektronického na skladbách pro čtvrttónový klavír? Využití digitálních klavírů místo akustických samozřejmě vyžadovalo elekřinu a asi v principu šlo o legitimní interpretaci, její přínos byl ale sporný. A skladby Stevea Reicha využívají elektroniku, respektive pásky a digitální klavír, je ale přínosné je vzhledem k jejich známosti uvádět na festivalu radikální soudobé hudby? Odhlédněme od situace: Piano Phase, dva digitální klavíry s lehkým fázovým posunem, byly úchvatné.

„Elektroničtější“ Violin Phase a Different Trains ale stopa z pásky spíš rušila (což se mi u Reicha stalo i v minulosti). Pásmo Svobodná místa s texty Pavla Zajíčka pak působilo trochu archaicky: příjemné kytarové plochy na hranici hluku uvozovaly dost základní beaty, a tak se tato aktualizace českého undergroundového zvuku dostala jen někam do 90. let. Nakonec možná nejzajímavější byl brutální kontrast se „seriózním“ zbytkem programu. Přitom právě tady by vstup externího kurátora rozhodně mohl mít smysl: proč nevyzvat příště třeba Gin & Platonic, ať ukážou školeným muzikantům, jak – v dobrém i špatném – skutečně vypadá současná elektronika?

Info

Ostravské dny 2021
19.–28. 8. 2021 Ostrava

foto © se souhlasem Ostravského centra nové hudby

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace