Články / Reporty

A v noci se měníme ve Fatalists, jako upíři

A v noci se měníme ve Fatalists, jako upíři

Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 15.11.2012

Od prvního tónu jsem věděla jedno: napsat o tomhle koncertu text, který nebude obsahovat jen nadšené kvíkání a vzdychání, bude sakra těžký. Vezměme to od začátku. Hugo Race jako jeden ze zakládajících členů kapely The Bad Seeds. První kvík. Dokonale podzimní album We Never Had Control, které Hugo Race nahrál společně s Fatalists. Druhé kvík. Dvě kytary, basa a bicí, na které se ale hraje taky plastovými lahvemi, jehlicemi a různými udělátky, které jsem nebyla s to identifikovat. Třetí kvík. Vysoký, hubený, už lehce opotřebovaný Hugo Race se sametovým hlasem. Mám pokračovat?

Kdyby každá jeho píseň nebyla tak dobrá, jeden by si řekl, že Hugo Race musí být stroj. To, co jiní (nepočítám-li maniaky typu Jack White) nahrají za pět let a ještě si pak musí brát pauzu na zotavení, zvládá Hugo Race za rok. Projektů má rozehraných hned několik, kromě True Spirit, které jste s ním mohli v Praze slyšet nejčastěji, nedávno nahrával s africkými Tamikrest v Mali. Do pražského Jazz Docku pak dorazil s italskou skupinou, která je „přes den Sacri Cuori a v noci se měníme ve Fatalists, jako upíři.“

Denní Sacri Cuori odstartovali večer. Svým „italiano“ stylem nasadili laťku velmi vysoko. A to mě s výjimkou maximálně Dirty Three kapely bez zpěváka moc dlouho v bdělém stavu neudrží. Stereotyp o uřvaných Italech je v mé mysli taky pevně přítomen, takže to, co pak předvedli, bylo příjemným překvapením. Kombinace bluesu, rocku a hudby, kterou slyšeli jako malí kluci od svých příbuzných, uchu Středoevropana možná lehce připomínala mexické melodie. Hráli zhruba půl hodiny, tudíž naprosto ideální – nezačali jste se nudit, konec pěkně v nejlepším a emocionální buňky nastavené na Huga Race.

Jeho hlas se k tomu kytarovému řádění připojil v pravou chvíli. Koncert odstartovali první písní z alba We Never Had Control – Dopefiends. Stejně tak jako je tahle píseň zjevením na desce, hodila se i na úderný začátek. A už při druhé No Stereotype jste začali litovat toho, že sedíte v plastových židlích u stolu. Podupávání a poťukávání zachvělo nejednu sklenku. To bylo vlastně jediné, co se mi necelém koncertě nepozdávalo – prostor. Ale ať jsem přemýšlela sebevíc, kde jinde by Hugo Race zapadl lépe, nic jsem nevymyslela. Navíc Jazz Dock už jednou fatalistický koncert absolvoval, takže Hugo Race by se sem asi nevracel, kdyby nebyl spokojen.

Ve chvíli, kdy jsem zahnala poslední pochybovačné myšlenky, mohla jsem se soustředit jen na něj. Zcela nespravedlivě, neb ostatní z kapely patří mezi ty nejlepší mistry ve svém oboru, na sebe strhával pozornost právě jen on. Elegantní ve svém saku s šálou, a přece se proměňující v rockera, kterého zajímá jen vlastní kytara. Pozorovat jeho plné soustředění a to, jak mu občas proběhl úsměv po tváři, prozrazující, že je na pokraji jiného světa. Písně o běsech, které v sobě má každý a které se snažíme potlačovat, ale které stejně jednou vyjdou na povrch a mění se v noční můry. To, co mě dovádí k naprosto nekritickému nadšení, totiž kombinace ostře rychlých a syrových melodií společně s křehkými slovy, se v úterý Jazz Docku stalo realitou.

Obavy, že se někde nebudu chytat, jak se tak hezky říká, vyšuměly do prázdna. Fanoušci Raceovy tvorby s True Spirit, např. alba 53rd State, jsou možná aktuálním posunem lehce zklamáni, k čemuž může přispívat i další letošní nahrávka nazvaná No But It’s True – jsou to sice písně o lásce, ale většina z nich se vymanila z atmosféry zdlouhavých a tesklivých melodií a obula si pořádné koně. Pro pražské diváky to byla patrně ta správná poloha, protože si Huga Race s jeho Fatalists vytleskali hned dvakrát. A on nadšeně přidával. Poslední píseň pak zahrál sám. A sálem se rozezněla tradiční americká folková píseň: „In the pines, in the pines, where the sun never shine, I will shiver the whole night through...“ Čím tenhle člověk ještě překvapí?

Info

Hugo Race & Fatalists (aus + ita)
13. 11. 2012, Jazz Dock, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý 03.12.2019

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Oběd u ďáblovy bábinky (Ghost)

Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Natálie Zehnalová 02.12.2019

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.

Iba plakať v tmavých kútoch (The Paper Kites)

Jonáš Sudakov 27.11.2019

Pri akustických častiach nabádal barmanov, aby robili tie najtichšie drinky v ich živote a fanúšikov zas povzbudzoval, aby sa pripojili k spevu, iba keď poznajú slová...

Contempuls 2019: Formy pro emoce (Ascolta, Satoko Inoue)

Jan Starý 26.11.2019

Kombinování médií je velkým tématem dneška, jen výjimečně je ovšem takto dotažené, smysluplné a působivé.

Nedělní chvilka s Kadebostany

Adéla Poláková 26.11.2019

Zpěvačka Kristina Jakovleva se upřeně dívá do dálky a přísný výraz skupiny podtrhuje podsaditý pozounista Ross Butcher svými výraznými sóly.

Zralá romantika Marka Lanegana

Akana 22.11.2019

Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz s temně bluesovou romantikou amerických dálav.

Tell me it’s love, tell me it’s real (Cigarettes After Sex)

Dominik Polívka 22.11.2019

„Vždycky sem si myslel, že to zpívá ženská,“ baví se ve frontě před klubem Roxy mladý pár, jeden z mnoha toho večera.

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.