Články / Reporty

A v noci se měníme ve Fatalists, jako upíři

A v noci se měníme ve Fatalists, jako upíři

Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 15.11.2012

Od prvního tónu jsem věděla jedno: napsat o tomhle koncertu text, který nebude obsahovat jen nadšené kvíkání a vzdychání, bude sakra těžký. Vezměme to od začátku. Hugo Race jako jeden ze zakládajících členů kapely The Bad Seeds. První kvík. Dokonale podzimní album We Never Had Control, které Hugo Race nahrál společně s Fatalists. Druhé kvík. Dvě kytary, basa a bicí, na které se ale hraje taky plastovými lahvemi, jehlicemi a různými udělátky, které jsem nebyla s to identifikovat. Třetí kvík. Vysoký, hubený, už lehce opotřebovaný Hugo Race se sametovým hlasem. Mám pokračovat?

Kdyby každá jeho píseň nebyla tak dobrá, jeden by si řekl, že Hugo Race musí být stroj. To, co jiní (nepočítám-li maniaky typu Jack White) nahrají za pět let a ještě si pak musí brát pauzu na zotavení, zvládá Hugo Race za rok. Projektů má rozehraných hned několik, kromě True Spirit, které jste s ním mohli v Praze slyšet nejčastěji, nedávno nahrával s africkými Tamikrest v Mali. Do pražského Jazz Docku pak dorazil s italskou skupinou, která je „přes den Sacri Cuori a v noci se měníme ve Fatalists, jako upíři.“

Denní Sacri Cuori odstartovali večer. Svým „italiano“ stylem nasadili laťku velmi vysoko. A to mě s výjimkou maximálně Dirty Three kapely bez zpěváka moc dlouho v bdělém stavu neudrží. Stereotyp o uřvaných Italech je v mé mysli taky pevně přítomen, takže to, co pak předvedli, bylo příjemným překvapením. Kombinace bluesu, rocku a hudby, kterou slyšeli jako malí kluci od svých příbuzných, uchu Středoevropana možná lehce připomínala mexické melodie. Hráli zhruba půl hodiny, tudíž naprosto ideální – nezačali jste se nudit, konec pěkně v nejlepším a emocionální buňky nastavené na Huga Race.

Jeho hlas se k tomu kytarovému řádění připojil v pravou chvíli. Koncert odstartovali první písní z alba We Never Had Control – Dopefiends. Stejně tak jako je tahle píseň zjevením na desce, hodila se i na úderný začátek. A už při druhé No Stereotype jste začali litovat toho, že sedíte v plastových židlích u stolu. Podupávání a poťukávání zachvělo nejednu sklenku. To bylo vlastně jediné, co se mi necelém koncertě nepozdávalo – prostor. Ale ať jsem přemýšlela sebevíc, kde jinde by Hugo Race zapadl lépe, nic jsem nevymyslela. Navíc Jazz Dock už jednou fatalistický koncert absolvoval, takže Hugo Race by se sem asi nevracel, kdyby nebyl spokojen.

Ve chvíli, kdy jsem zahnala poslední pochybovačné myšlenky, mohla jsem se soustředit jen na něj. Zcela nespravedlivě, neb ostatní z kapely patří mezi ty nejlepší mistry ve svém oboru, na sebe strhával pozornost právě jen on. Elegantní ve svém saku s šálou, a přece se proměňující v rockera, kterého zajímá jen vlastní kytara. Pozorovat jeho plné soustředění a to, jak mu občas proběhl úsměv po tváři, prozrazující, že je na pokraji jiného světa. Písně o běsech, které v sobě má každý a které se snažíme potlačovat, ale které stejně jednou vyjdou na povrch a mění se v noční můry. To, co mě dovádí k naprosto nekritickému nadšení, totiž kombinace ostře rychlých a syrových melodií společně s křehkými slovy, se v úterý Jazz Docku stalo realitou.

Obavy, že se někde nebudu chytat, jak se tak hezky říká, vyšuměly do prázdna. Fanoušci Raceovy tvorby s True Spirit, např. alba 53rd State, jsou možná aktuálním posunem lehce zklamáni, k čemuž může přispívat i další letošní nahrávka nazvaná No But It’s True – jsou to sice písně o lásce, ale většina z nich se vymanila z atmosféry zdlouhavých a tesklivých melodií a obula si pořádné koně. Pro pražské diváky to byla patrně ta správná poloha, protože si Huga Race s jeho Fatalists vytleskali hned dvakrát. A on nadšeně přidával. Poslední píseň pak zahrál sám. A sálem se rozezněla tradiční americká folková píseň: „In the pines, in the pines, where the sun never shine, I will shiver the whole night through...“ Čím tenhle člověk ještě překvapí?

Info

Hugo Race & Fatalists (aus + ita)
13. 11. 2012, Jazz Dock, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace