Ondřej Oharek | Články / Reporty | 31.07.2022
Prázdné ulice a zavřené obchody ve mně vyvolávají zděšení, než mi dojde, že jsou všichni pod krunýři kin a stanů. Leje. Při pohledu na šťastlivce na terase kina Hvězda, třímajících v jedné ruce kávu, v druhé cigaretu, je jasné, že Filmovka začala. Další rok filmového vzdělávání, sekcí pokrývajících celý svět a přednášek na společenská témata.
Normálně vymetám hlavně sekce Východní přísliby a Terra festivalis a vyhýbám se historickým věcem, ale to porušuju hned s filmem Franka Capry Život je krásný (1946). Jde o vánoční klasiku, která nesmí chybět v žádné správné americké televizi. Popisek říká, že jde o „nejtemnější feel-good movie“, Iva Hejlíčková na konci úvodu dodává, že ji film vždycky dojme, čemuž jako cynik a odpůrce sentimentu nevěřím. Jenže už první záběry na zasněžené maloměsto jsou vtahující, stejně jako příběh George Baileyho (James Stewart), který se snaží plnit si sny, ale který dá vždy přednost potřebám druhých. Temná linka brzy vyplouvá na povrch, téma amerického snu je doplněno hospodářskou krizí, zlotřilým businessmanem a úvahami o sebevraždě. Ke konci je snímek sice sentimentálnější, ale to nevadí. Je to sentiment v tom nejlepším smyslu slova.
Přestává pršet, bulvár u Hvězdy se začíná plnit. Pobíhání ukončí až Marťanské lodě, které do Slováckého divadla připluly z Brna, což dokazuje nápis na triku jednoho z koproducentů. Romance dle životního příběhu Martina E. Kyšperského je komorním snímkem o páru, který zasáhne nemoc protagonistky a který brzy začne směřovat k tragickému konci. „Pahýly ze sněhu trčí a kolem se posouvá slunce,“ prozpěvuju si při odchodu z kina a říkám si, jak frontman Květů dokázal ztvárnit hlavní roli v příběhu, který se dotýká jeho tak bolavého místa.
Hranici fikce a reality tematizuje i další projekce. Ukrajinský Klondike (2022) ukazuje, že obligátní titulek „na základě skutečných událostí“ dovede být mimořádně zneklidňující. Odehrává se v roce 2014, kdy mladý pár očekává narození prvního potomka a donbaská vesnice, v níž žijí, se stává dějištěm války. Maryna Horbač pečlivě komponovanými záběry a vyprávěním jdoucím na dřeň zdařile rozvíjí silný námět. Ticho v sále po zdrcujícím závěru je výstižné.
Letní filmová škola Uherské Hradiště
29. 7. – 4. 8. 2022 Uherské Hradiště
foto © Denisa Albaniová
Jiří Procházka, waghiss666 16.08.2022
“Lidi jsou tu v pohodě. V porovnání s Wacken nebo Metal Days je to tady uvolněný a vše se točí kolem muziky, žádnej bullshit.” říká Inna.
Jonáš Sudakov 14.08.2022
Nula percent vzduchu, desať percent pary, deväťdesiat percent energie.
Jiří Procházka, waghiss666 13.08.2022
Barevná světýlka, osmdesátkové disko, Billie Jean a další metaly. Viděno dvojmo, dva periskopy z josefovských katakomb.
David Stoklas 13.08.2022
Jestli jsou v DIIV v něčem dobří, tak v překonávání vlastních bubáků. Potvrdili to i tentokrát.
waghiss666 11.08.2022
Šokující mi připadá zjištění, kolik lidí se v areálu pohybuje už poměrně brzo, spíš od pohledu, než že by trpělo pohodlí.
Václav Valtr 11.08.2022
Jsou umělci, kteří upoutají svou propracovaností, rafinovaným poselstvím či energií. Arooj Aftab zaujala především svou bezprostředností.
Minka Dočkalová, Veronika Miksová 10.08.2022
Vynikající koncerty, nechutné písňové texty, čórky, krásní lidé i nedostatek času, všechno bylo... Beseda, edice dva dvacet dva. Reportážní kombo.
Radka Bednarzová 08.08.2022
Areál se začal zaplňovat. Projít gastrozónou nebo uličkou kolem toalet se stalo pekelným zážitkem a mělo dojít na nejhorší.
Aneta Kohoutová 07.08.2022
I letos bylo hodně lidí a stály se fronty. Chci na film - plno, chci kafe - fronta! Paní v Lidlu lhala, když říkala svojí sousedce, že letos je…
Ondřej Oharek 05.08.2022
Poslední projekce doznívají, Smetanovy sady se ještě jednou plní. Filmovka je u konce.