Ondřej Oharek | Články / Reporty | 31.07.2022
Prázdné ulice a zavřené obchody ve mně vyvolávají zděšení, než mi dojde, že jsou všichni pod krunýři kin a stanů. Leje. Při pohledu na šťastlivce na terase kina Hvězda, třímajících v jedné ruce kávu, v druhé cigaretu, je jasné, že Filmovka začala. Další rok filmového vzdělávání, sekcí pokrývajících celý svět a přednášek na společenská témata.
Normálně vymetám hlavně sekce Východní přísliby a Terra festivalis a vyhýbám se historickým věcem, ale to porušuju hned s filmem Franka Capry Život je krásný (1946). Jde o vánoční klasiku, která nesmí chybět v žádné správné americké televizi. Popisek říká, že jde o „nejtemnější feel-good movie“, Iva Hejlíčková na konci úvodu dodává, že ji film vždycky dojme, čemuž jako cynik a odpůrce sentimentu nevěřím. Jenže už první záběry na zasněžené maloměsto jsou vtahující, stejně jako příběh George Baileyho (James Stewart), který se snaží plnit si sny, ale který dá vždy přednost potřebám druhých. Temná linka brzy vyplouvá na povrch, téma amerického snu je doplněno hospodářskou krizí, zlotřilým businessmanem a úvahami o sebevraždě. Ke konci je snímek sice sentimentálnější, ale to nevadí. Je to sentiment v tom nejlepším smyslu slova.
Přestává pršet, bulvár u Hvězdy se začíná plnit. Pobíhání ukončí až Marťanské lodě, které do Slováckého divadla připluly z Brna, což dokazuje nápis na triku jednoho z koproducentů. Romance dle životního příběhu Martina E. Kyšperského je komorním snímkem o páru, který zasáhne nemoc protagonistky a který brzy začne směřovat k tragickému konci. „Pahýly ze sněhu trčí a kolem se posouvá slunce,“ prozpěvuju si při odchodu z kina a říkám si, jak frontman Květů dokázal ztvárnit hlavní roli v příběhu, který se dotýká jeho tak bolavého místa.
Hranici fikce a reality tematizuje i další projekce. Ukrajinský Klondike (2022) ukazuje, že obligátní titulek „na základě skutečných událostí“ dovede být mimořádně zneklidňující. Odehrává se v roce 2014, kdy mladý pár očekává narození prvního potomka a donbaská vesnice, v níž žijí, se stává dějištěm války. Maryna Horbač pečlivě komponovanými záběry a vyprávěním jdoucím na dřeň zdařile rozvíjí silný námět. Ticho v sále po zdrcujícím závěru je výstižné.
Letní filmová škola Uherské Hradiště
29. 7. – 4. 8. 2022 Uherské Hradiště
foto © Denisa Albaniová
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.