Martin Šmíd | Články / Reporty | 16.10.2024
Nad Brnem visí půlka měsíce, v Kabinetu múz je plno. Místo žije, dav je rozdělen na části. Jedni jsou venku, druzí rozesazeni u stolů, třetí stojí ve spletitých frontách na pití, šatnu a pásky. Na programovém plakátu vedle jmen A Place to Bury Strangers a Stella Rose stojí červenými písmeny „vyprodáno“. Není se čemu divit, americká skupina je svými hlučnými vystoupeními proslulá, a i Stella Rose, jméno, které je v porovnání s dvaadvacetiletou kapelou méně známé, se lidem v mysli lehce usadí jako dcera Davea Gahana z Depeche Mode.
Netrvá to dlouho a dav se přelívá do sálu. Uvnitř visí kouř a ve tmě z backstage tiše vychází Stella Rose a bez otálení vykopává s burácející perkusí, dunící basou a strohými kytarovými riffy. Na pódiu sama s předem připravenými smyčkami, na některé songy vytahuje kytaru a výstup je to díky své jednoduchosti strhující. Rose zpívá a vystupuje celým tělem a ve chvíli, kdy se dotýká natažených rukou, jako by večer skutečně začal a spadal tenký závoj, za kterým se do té doby schovávala. Podklad je tvrdý, ale o to líp se od něj dá odrážet do míst, kde je lehko, bezstarostně. U posledního songu, Angel, levituju a stojím nad něčím, s čím jsem přišel z venku, co už nepotřebuju.
Následuje pauza, u baru hraje Here She Comes od Slowdive a očekávání graduje. Merch vedle triček, vinylu, cédéček a kazet obsahuje i kytarové pedály značky Death By Audio, založené kapelou, už když začínala. I obal desky jejich nového alba Synthesizer lze použít jako základ pro složení syntezátoru. A Place to Bury Strangers mají jasnou misi, tvořit hluk jakoukoli cestou.
Zakládající člen Oliver Ackermann u kytary, John Fedowitz s basou a Sarah Wilson za bicími. Ozývá se blesk kytarového feedbacku. Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde. Posledních pár sekund nehybného napětí a pak s jednotným úderem začíná hodina a čtvrt zběsilého a nezkrotitelného zvuku. Ackermann s kytarou chodí tam a zpět, jako by měl nástroj vlastní mysl, Fedowitz stojí pevně na svém místě s očima na pedálech, shoegaze. Je těžké přesně určit, kde jeden song končí a druhý začíná, všechno spojuje noise.
fotogalerii z koncertu najdete tady
Když skupina hraje, pravidla mizí. Zvuk tupí zuby zhoubným myšlenkám a slouží před nimi jako úkryt. V hlavě už není místo na druhá rozhodnutí, první nápad vyhrává, Ackermann vede příkladem a dělá, co ho napadne – košile přes hlavu, protože poslepu se našlapuje instinktivněji, a kytara nad publikum, aby taky hrálo, protože žádná nota není špatná. Bubnuju na sebe rukama, pár bláznů skáče v opojení ze stage v pokusu o crowdsurfing, daří se jim to až na potřetí.
Ackermann práská s kytarou o zem a oběšuje ji na příhradové konstrukci a kapela se vydává do hrobu publika, kde v úzkém kruhu vyrábí rituální sérii divokých a nerozluštitelných improvizací. „I melt into the floor, when you get near.“ Při návratu na pódium je celý sál v rauši. Finálním kouskem je desetiminutová hluková palba, kterou u bubnů řídí Wilson atletickým výkonem. Koncert končí. U sálových dveří slyším stížnosti na bolest uší a jsem vděčný za špunty, bez kterých by neměl A Place to Bury Strangers slyšet nikdo. Je čas se vrátit do relativního ticha.
A Place to Bury Strangers (us) + Stella Rose (uk)
12. 10. 2024 Kabinet Múz, Brno
foto © Dag Markl
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.