Články / Reporty

Ve spleti harfy, na pláni cella: Mary Lattimore, Julia Kent

Ve spleti harfy, na pláni cella: Mary Lattimore, Julia Kent

Jan Starý | Články / Reporty | 06.09.2019

Byla Julia Kent nervózní? Slova díků z ní padala zbrkle, páté přes deváté. Nebo se mi to zdálo? Slovní projev kanadsko-newyorské cellistky jako by vůbec neodpovídal suverénní hře, která naopak navozovala klid. Jednoduché, pomalé melodie se splétaly do konvenčně krásných skladeb. Základem tvůrčí metody byly smyčky, které si cellistka naživo nahrávala a pak vrstvila, efektování nástrojového zvuku nebo další samply hrály většinou vedlejší roli. Použitými prostředky se Kent zařazovala k neoklasice/postklasice, tedy návratu ke klasické západní tonalitě, melodice, harmoniím po divokém 20. století, často obohacené o ambientní prvky, případně by se dalo, vzhledem k emotivnosti hudby, mluvit o jakémsi soundtrackovém minimalismu. Výhodou byla přístupnost a čitelnost, nevýhodou předvídatelnost a balancování na hraně kýčovitého emocionálního vyděračství. Do něj Kent naštěstí nikdy úplně nepřepadla, i tak ale šlo spíš o špičkovou muzak než o estetický zážitek.

What did the cannibal’s wife give him when he was late for dinner?
The cold shoulder.

Svým oblíbeným vtipem uváděla americká harfenistka Mary Lattimore kompozici nazvanou The Warm Shoulder, prý romantickou. A i dál sršela charismatem a sypala anekdoty, třeba o tom, jak posílala své dílko o samotě astronautovi Scottu Kellymu do NASA. V instrumentálním pásmu to dávalo abstraktním skladbám vítaný kontrast. Ten ovšem nebyl nepostradatelný. Stejně jako Kent, i Lattimore pracovala se smyčkami, její přístup byl ovšem mnohem dynamičtější. Vedle klasické hry na harfu stíhala ještě prakticky neustále manipulovat s několika efekty, které měla při hraní na klíně, takže se jednak smyčky porůznu měnily, jednak docházelo k deformacím samotného zvuku, místy dost radikálním. Ve výsledku jako by zněl dvojitý kontrapunkt: levé ruky vůči pravé, rukou vůči smyčkám. Zvonivý, pointilistický zvuk harfy v těchto situacích fungoval famózně, a také proto jednoduché, přehledné principy hry na harfu braly dech. Set měl na jednu stranu až folkově hravý náboj, na druhou byl natolik komplexní a nečekaný, že se místy dostavoval magický pocit ztrácení se ve zvukových strukturách. Nešlo už jen o moment překvapení z exotického zvuku harfy, ale o skutečně výjimečnou hudbu. Závěrečná improvizace s Julií Kent už byla jen příjemnou kuriozitou, která se síle hlavní části nevyrovnala.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Info

Mary Lattimore (us) + Julia Kent (ca)
4. 9. 2019 Palác Akropolis, Praha

foto © Vít Řezáč

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.