Články / Reporty

Ve spleti harfy, na pláni cella: Mary Lattimore, Julia Kent

Ve spleti harfy, na pláni cella: Mary Lattimore, Julia Kent

Jan Starý | Články / Reporty | 06.09.2019

Byla Julia Kent nervózní? Slova díků z ní padala zbrkle, páté přes deváté. Nebo se mi to zdálo? Slovní projev kanadsko-newyorské cellistky jako by vůbec neodpovídal suverénní hře, která naopak navozovala klid. Jednoduché, pomalé melodie se splétaly do konvenčně krásných skladeb. Základem tvůrčí metody byly smyčky, které si cellistka naživo nahrávala a pak vrstvila, efektování nástrojového zvuku nebo další samply hrály většinou vedlejší roli. Použitými prostředky se Kent zařazovala k neoklasice/postklasice, tedy návratu ke klasické západní tonalitě, melodice, harmoniím po divokém 20. století, často obohacené o ambientní prvky, případně by se dalo, vzhledem k emotivnosti hudby, mluvit o jakémsi soundtrackovém minimalismu. Výhodou byla přístupnost a čitelnost, nevýhodou předvídatelnost a balancování na hraně kýčovitého emocionálního vyděračství. Do něj Kent naštěstí nikdy úplně nepřepadla, i tak ale šlo spíš o špičkovou muzak než o estetický zážitek.

What did the cannibal’s wife give him when he was late for dinner?
The cold shoulder.

Svým oblíbeným vtipem uváděla americká harfenistka Mary Lattimore kompozici nazvanou The Warm Shoulder, prý romantickou. A i dál sršela charismatem a sypala anekdoty, třeba o tom, jak posílala své dílko o samotě astronautovi Scottu Kellymu do NASA. V instrumentálním pásmu to dávalo abstraktním skladbám vítaný kontrast. Ten ovšem nebyl nepostradatelný. Stejně jako Kent, i Lattimore pracovala se smyčkami, její přístup byl ovšem mnohem dynamičtější. Vedle klasické hry na harfu stíhala ještě prakticky neustále manipulovat s několika efekty, které měla při hraní na klíně, takže se jednak smyčky porůznu měnily, jednak docházelo k deformacím samotného zvuku, místy dost radikálním. Ve výsledku jako by zněl dvojitý kontrapunkt: levé ruky vůči pravé, rukou vůči smyčkám. Zvonivý, pointilistický zvuk harfy v těchto situacích fungoval famózně, a také proto jednoduché, přehledné principy hry na harfu braly dech. Set měl na jednu stranu až folkově hravý náboj, na druhou byl natolik komplexní a nečekaný, že se místy dostavoval magický pocit ztrácení se ve zvukových strukturách. Nešlo už jen o moment překvapení z exotického zvuku harfy, ale o skutečně výjimečnou hudbu. Závěrečná improvizace s Julií Kent už byla jen příjemnou kuriozitou, která se síle hlavní části nevyrovnala.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Info

Mary Lattimore (us) + Julia Kent (ca)
4. 9. 2019 Palác Akropolis, Praha

foto © Vít Řezáč

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.