Velmi těžké blues (Gravelroad)

Seattlesští Gravelroad rok za rokem pokračují v obrábění svého svérazného blues, které je říznuté grungem a psychedelií. Jejich koncertní aktivity – tedy ty na starém kontinentě – sice zbrzdila covidová pandemie, alba ale vydávají se železnou pravidelností dvou až tří let. Letošní Duty to Warn je už devátou položkou diskografie. Za dvě dekády slušný výkon.

Hudba vychází z principů North Mississippi Hill Country Blues, tj. hodně se zde pracuje s hypnotickou repetitivností a naléhavou valivostí. Zvuk je rozostřený, vokály jako by se nad proplétajícími se nafuzzovanými kytarami vznášely v mlžném oparu. A ať už jsou Gravelroad rockově svižnější, jako v Jailhouse Limp, nebo naopak až „zadoomaní“ jako v Oceans, pokaždé je to omamné a strhující. A to i v případě poněkud nečekaně uvolněné Traveler, která americkou čtveřici zavádí téměř do hájemství country.

Pod zvukem je už tradičně podepsán Jack Endino, muž, který stejnou péči věnoval deskám Nirvany, Soundgarden, Screaming Trees a vůbec celé seattleské hudební smetánce. Duty to Warn zní masivně i přijatelně zastřeně. Oproti až tísnivému Crooked Nation Blues (2020), které se s gustem trefovalo do trumpovské Ameriky, je Duty to Warn o něco lehčí. Ale pravda – jen o něco. Kostnatý hnát podávající přesýpací hodiny s rudým pískem, který cover nahrávky zdobí tentokrát, společně se songy jako World on Fire nebo Stormʹs Coming napovídá, že je to jen oddechový čas a na vesmírné výlety ze starších desek už mnoho prostoru nezbývá.

Postupem času se Gravelroad podařilo vytvořit svébytné pojetí těžkotonážního blues. Na Duty to Warn již nastolené dále prohlubují a přidávají nové prvky, ať už zmíněné country nebo vokál Taryn Dorsey hned na čtveřici skladeb. To podstatné, strhující groove, bluesový feeling a pomyslná váha celého materiálu, zůstává.