Shaqualyck | Články / Sloupky/Blogy | 07.01.2016
Určitě už se vám to taky stalo. Koukáte na plátno, promítačka přede a v tom se přistihnete podupávajíc v rytmu zvukové stopy. Hudba je duší filmu a málokdo to ví líp než Quentin Tarantino, jehož snímky prosluly nejen břitkými dialogy a černočerným humorem, ale i pěstěným citem pro výběr dokonalé hudební kulisy. Tak dlouho se někdejší maniak z videopůjčovny v bazarech prohraboval tunami kuriozit i zapomenuté klasiky, až se pro něj hodiny strávené ve společnosti jeho početné vinylové sbírky staly nejen vyhledávanou kratochvílí, ale i způsobem, jak pro své kultovní bijáky najít rytmus a vdechnout jim život. Namísto orchestrálních kompozic dlouhá léta preferoval prachem zapadané skvosty z dob dávno minulých. Ať už se zhlédl v sedmdesátkových slaďácích či našlapaném surf rocku, pokaždé z toho vzešla natolik uchvacující souhra hudby a obrazu, že nad ní dodnes žasnou milióny fandů z celého světa.
George Baker Selection – Little Green Bag
Loudavá chůze ve slow motionu, drsný ksichty, černý kvádra, černý brejle a hravá basa přesně do kroku. Gauneři vznikali na koleně s rozpočtem osekaným na kost, úvodní titulky Tarantinova debutu jsou však důkazem, že kdo umí, dokáže zázraky i za pár šupů. “Kdepak náhoda. Správný otvírák často hledám už ve chvíli, kdy teprve přemýšlím o příběhu.” Vzpomínáte na Misirlou, kytarovou smršť Dicka Dalea, která v nejlepším utne prolog s přepadením restaurace a po přeladění rádia násilně přejde v Jungle Boogie od Kool & The Gang? Novodobá klasika Pulp Fiction je podobnými momenty našlapaná až po střechu...
Chuck Berry – You Never Can Tell
...a řada scén vešla do dějin právě díky Tarantinovu šestému smyslu pro svéhlavé hudební estétství, v jehož důsledku jsou dnes některé okamžiky neodvratně strostlé s tóny té které melodie. Jen stěží můžete poslouchat Girl, You´ll Be a Woman Soon od Neila Diamonda, resp. Urge Overkill a nemyslet přitom na vláčnou Miu v baloňáku. Totéž v bledě modrém platí pro taneční soutěž u Mazaného Králíčka. Stačí aby rock´n´rollová legenda pohladila struny své gibsonky a máte před očima twistující hvězdu Pomády Johna Travoltu po boku stylově rozdováděné Umy Thurman.
Bobby Womack – Accros 110th Street
Šelma Jackie Brown ve svém přirozeném prostředí letištní haly a další působivé intro, které vtáhne na první dobrou. V kompozici jednotlivých záběrů leckdo rozpozná scénickou podobnost s Nicholsovým Absolventem. Cestu Dustina Hoffmana však umně podbarvovala melancholie skladby The Sound of Silence od Simona s Garfunklem, zatímco Pam Grier si vykračuje v rytmu soulové pecky Bobbyho Womacka. Stejný postup, různé ingredience. Práce s náladou radost pohledět.
Santa Esmeralda – Don't Let Me Be Misunderstood
Zkřížené katany, ječící trumpety a čerstvou krví zbrocená sněhová pokrývka. V závěru první části surového opusu Kill Bill se naplno urvala ze řetězu režisérova vášeň pro kung-fu a spaghetti westerny. Ikonický souboj Nevěsty s nelítostnou O-Ren Ishii v zasněžené japonské zahradě však vzývaný tvůrce překvapivě podbarvil taneční verzí klasické balady z repertoáru Niny Simon. S tou si v polovině šedesátých let pohráli už kytaroví The Animals, vyslanci latinského disca Santa Esmeralda přidali o dekádu později pozvolný nástup v rytmu ohnivého flamenca. Tarantino vrátil temperamentnímu hitu popularitu v roce 2003, když s jeho pomocí vygradoval finále svého krvavého baletu.
Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich - Hold Tight
Grindhouse, společný projekt Tarantina s Robertem Rodriguezem věnovaný brakové produkci z olezlých biografů sice u diváků nebodoval tolik, jak jeho stvořitelé spiklenecky doufali, na půvabu mu to ale nikterak neubírá. V dost možná nejzdařilejší scéně s vraždícím kaskadérem a čtyřmi nešťastnicemi došlo na oblíbenou finesu, kdy je brutální výjev z autorádia diegeticky doprovázen rozjuchanou vypalovačkou plnou rytmického veselí. Bonusem je pak krátká přednáška o Petu Townshendovi, milimetrové načasování a tři opakovačky využívající různých úhlů kamery.
David Bowie – Cat People
Tarantina dlouho štvalo, že tak parádní kousek z pera slovutného Davida Bowieho skončil jen v závěrečných titulcích Schraderova erotického hororu Kočičí lidé. Když po letech vybíral hudbu pro své pojetí života v nacisty okupované Francii, naskočil mu polozapomenutý kus v jeho pomyslném jukeboxu, načež kolem něj vystavěl jednu z vrcholných scén celého filmu. Do historického kontextu sice nezapadá, k nemilosrdné pomstě Shosanny Dreyfus ale sedí náramně.
Morricone?
Trvalo to, ale nakonec se ke svým oblíbeným westernům Quentin dokopal. A pokud šlo o hudbu, dlouho přicházelo v úvahu jediné jméno, a to nikdo menší než slavný Ennio Morricone, jehož práci Tarantino léta bezvýhradně obdivuje. S Djangem to ještě nevyšlo (na soundrack se krom jiného dostalo jen pár Morriconeho starších kousků), pro letošní novinku Osm Hrozných už ale svého nejoblíbenějšího skladatele přecejen ukecal a na první poslech to vypadá, že jej vůbec nešetřil. Máme se na co těšit...
Prequel k lednovému číslu magazínu Full Moon, které jde do světa ve stejnou dobu jako Tarantinův osmý celovečerní film s názvem Osm hrozných.
Michal Pařízek 19.04.2024
Tohle je Šejkr Sharpe edition, ne snad tedy úplně komplet, ale vlastně nakonec ano. V pořadu zazní hned několik ukázek z programu plus jedna motivační na závěr směřuje taky na…
Michal Pařízek 05.04.2024
O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…
Zuzana Valešová 30.03.2024
Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.
Michal Pařízek 09.02.2024
Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...
Michal Pařízek 26.01.2024
„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.