Články / Seriály

Versus: Lorenzo Senni - Scacco Matto

Versus: Lorenzo Senni - Scacco Matto

David Čajčík, František Formánek, mexhouse | Články / Seriály | 22.05.2020

OHODNOŤTE DESKU

Italského producenta Lorenza Senniho máme v redakci rádi. A to napříč věkovými kategoriemi. Někteří ho mají za něžného zubaře objevně ohledávajícího devadesátkový trance, jiní za dekonstruktéra „starých“ elektronických stylů, který je nápaditý, ale zároveň si uchovává taneční potenciál. První desku vydal v roce 2008 (Early Works), kvůli čemuž si založil důvtipně nazvaný label Presto!? Na něm v průběhu let vydával díla takových jmen, jako jsou Florian Hecker, Palmistry nebo Lawrence English. Ale nezůstal jen u vlastní značky - největšího sukcesu dosáhla jeho nahrávka Quantum Jelly, již vydal u věhlasných Editions Mego (2012). Ještě čerstvé, páté album Scacco Matto (v překladu šachmat) najdete na pultech londýnského Warpu, kde mu vyšlo už EP Persona (2016). Na jeho přebalu byla hlava hledící kulatým výřezem kamsi do neznáma, na coveru novinky je už velké okno s průzorem na nebe potáhnuté červánkovými mraky. Nostalgie je v kontextu Senniho tvorby zcela na místě, otázka je, jestli nabízí i další přesahy než jen šikovné smutnění.

mexhouse: Vyjdu z recenze Ryana Alexandera Diducka, kterou napsal na The Quietus, protože mě trochu namíchla, ale taky protože jsem se kromě několika velmi nezajímavých osobních postřehů dozvěděl i něco poučného. Diduck je zjevně ovlivněný karanténou a celkově to působí, jako kdyby nic neposlouchal minimálně dva měsíce, ale jinak ventiluje tak často používanou charakteristiku Senniho, které dal nový postřik. Říká, že je to devadesátkový trance s aktuálním zvukem, konkrétně mluví o devadesátkovém Porsche s moderní elektronikou. (Možná dlouho neseděl za volantem, těch auto-metafor je tam více… možná mu sebrali papíry za to, že chtěl koupit prošlé LSD.) Nutně mě to konfrontuje s otázkou, jestli nejsem nostalgický posluchač někdejší elektroniky, jestli je na Sennim něco zajímavého, když už ne progresivního. Diduck to navíc korunuje ještě odkazem na Domenica Scarlattiho, italského skladatele z přelomu 17. a 18. století. No tak jsem si poslechl jeho sonáty, a co myslíte? Je to tam! Hlavně když se sjedete a hrajete šachy… Bez legrace - některé cemballové motivy vás k němu fakticky navedou, ale asi bych Senniho nepodezíral z toho, že při tvorbě svých tranceových tracků vykrádá klasiky.

David: Představuju si Diducka, jak se spokojeně usmívá, když metaforu s Porsche napíše. Já bych se asi usmíval taky. Řídím, ale auta nevyhledávám ani autometafory. Moje očekávání od následníka Persony, oscilovala někde mezi čistě fanouškovskou nadějí (chci tančit) a profesionální skepsí (nebudu tančit). Scacco Matto mě baví, ale schválně jsem si hodil obě alba do jednoho playlistu na shuffle. Rozdíl neslyším, novější tracky jsou snad jen o něco klidnější, méně roztěkané. Je jen jedna věc horší než metafory o autech, a to jsou metafory z fotbalu. FIFA 2015 a FIFA 2016. Já ty EA Games vlastně chápu, žádný umčo, žádný problém. U Senniho bych čekal aspoň víc než redesign dresů a nový logo klubu. Těch nápadů je tam ale nemálo a zábavy ještě víc. Wasting Time Writing Lorenzo Senni Songs je reálně vtipný název tracku, The Power of Failing dost možná odkazuje k záměrné neschopnosti Senniho dosáhnout uspokojivého dropu, trademark, kterého stojí za to se držet. Ostatně zrovna tahle píseň svou tanečností nejvíc připomíná jeho předešlé hitovky Win in the Flat World nebo The Shape of Trance to Come. Asi bych si dokázal představit, že půjde Senni jiným směrem, ještě tanečnějším, anebo třeba úplným minimálem, ale s tím si jednak musí poradit sám, druhak jednu pěšinu už Beatrice Dillon letos zdárně prošlápla. Čímž neříkám, že je Workaround od ní lepší album než Scacco Matto. Ale určitě uspokojivější. S větším kufrem.

František: Do nedávna jsem Senniho vůbec neznal, takže Scacco Matto je moje první zkušenost s jeho hudbou a řekl bych, že na dlouhou dobu i poslední. Album je po technické stránce výborné - skvělá produkce pokrývající celé frekvenční spektrum a Senniho citlivé použití reverbu z poslechu dělají příjemnou lahůdku pro uši. Ale ať jsou synťákové linky sebevíc epické, připadají mi vyprázdněné. Když dohrál poslední track, na album jsem hned zapomněl a netoužil si ho pustit znovu. Když už tu ale děláme vyjeté metafory o autech, tak musím říct, že přesně takhle to s nimi mám. Projede kolem mě Ferrari nebo bůhvíco a já si řeknu, že je docela pěkné, ale neprobudí to ve mně žádnou vášeň, žádné velké pocity. Podobně jsem to měl s Danem Deaconem a jeho letošním albem Mystic Familiar, které mi Scacco Matto místy připomíná. Oproti Deaconově hudbě je ta Senniho více minimalistická a introspektivní, ale styčné body tam jsou. Na druhou stranu naživo, na pořádném systému bych si Scacco Matto užil mnohem více, čímž zřejmě kopíruju Diduckovu otrávenost z karanténní izolace, která je z jeho textu evidentní. Při domácím poslechu je mi Senni mnohem sympatičtější v umírněnějších polohách, např. v zadumaném tracku Canone Infinito, který mi malebnými harmoniemi připomněl Floexův devatenáct let starý debut Pocustone. Obecně mám ze Scacco Matto pocit jistého retrofuturismu a nostalgického vzpomínání optikou současné rozlítané elektroniky.

Info

Lorenzo Senni - Scacco Matto (Warp, 2020)
album na Bandcampu

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články