Články / Reporty

Vražedné tempo (Anifilm 2019)

Vražedné tempo (Anifilm 2019)

Andrea Bodnárová | Články / Reporty | 15.05.2019

Jak to že je člověk vždycky tak unavený po prosezeném dni na zadku a civění na plátno? Oslepující denní světlo po východu z kina je neúprosné, a když ani litry kafe nepomáhají, přichází rezignace a snaha o hydrataci. Kino Světozor má pořád stejně specifické aroma, květnové počasí v Třeboni je pořád stejně matoucí a řada u asijského okýnka je pořád stejně dlouhá. Jistoty života na Anifilmu.

První bonus letošního ročníku přichází při akreditaci, kde obdržím plátěný batůžek, což je mnohem praktičtější než loňská taška na rameno. Růžovo-modrý rybí vizuál je krásný, nicméně ne tak vhodný pro orientační značení po městě. Ještě že si všechno pamatuju a trefím bez mapy i do poloprázdné tělocvičny, cestou míjím zahrádku s obrovskými kaktusy.

Klasická festivalová hyperaktivita se nezapře, rozjímáme nad programem a uvažujeme, kde sehnat časovrat, teleport a kofein do žíly, nakonec to jako první schytá blok studentských filmů. Hned úvodní z nich je od loňské (a nakonec taky letošní) laureátky Anny Mantzaris – Dobré úmysly, kde znovu estetikou plstěných postav ukazuje iracionální a nezodpovědné chování v krizových situacích, v tomhle případě při autonehodě, s vtipem a zároveň jako podnět k zamyšlení. Humor obsahují i další položky tohoto bloku – film Sirény maďarské tvůrkyně Julie Tudisco o mořských děvách a delfínech, francouzský Termostat 6 (Marion Coudert, Maya Av-Ron, Mylène Cominotti, Sixtine Dano) o tom, jak to dopadá, když člověk ignoruje problémy s potrubím, či Goderdzi (Petre Tomadze) o dvou hrobnících a truchlící vdově. Protože se nemůžeme pořád jenom smát, následný celovečerní film Vlčí dům je temnou fantazií dívky uprchlé z chilské kolonie Dignidad (vedené bývalým nacistou Paulem Schäferem), skrývající se před “vlkem” (vůdci kolonie) a prezentuje snad všechny komplikované způsoby, jak rozhýbat obrázky a objekty. Hranice mezi realitou a fantazií se stírají a divák se může nechat unést do nebe animačních nerdů.

výběr toho nejlepšího z letošního ročníku Anifilmu najdete tady

Letos stíhám i program jednoho z porotců, Švéda Jonase Odella, který je autorem několika známých videoklipů (Audio Bullys, Franz Ferdinand), v animovaných filmech je však spíš vypravěčem zážitků fiktivních i reálných postav – vedle naivní ženy, co se zamilovala do teroristy (Tussilago), je tu historka o první sexuální zkušenosti (Nikdy jako poprvé) či dětsky pokřivený pohled na rodinný kruh (Rodina a přátelé). Animace hbitě reaguje i na způsob vyprávění jednotlivých postav, intonační nuance nebo zamlžené detaily vzpomínek. Jemný opar se vine i zbytkem večera, počet festivalových párty Anifilmu (zahajovací, záverečná, pro lidi z herního průmyslu, spontánní u stánku s palačinkami s hudbou WWW na pozadí) je úctyhodný a komplikuje návštěvu půlnočních promítání a ranní vstávání.

Sobota se znovu nese ve znamení krátkých filmů a intenzivního self-cateringu, z nichž vynikají sugestivní a emocionálně sexy III (Marta Pajek), odlehčený a zároveň nenuceně seriózní Bloeistraat 11 (Nienke Deutz) a vcelku přesolené, ale ne zas až tolik mastné hranolky (asijské okýnko). Masterclass Jaromíra Plachého je křížencem prezentace a stand-upu a z celého srdce si přeji, ať tenhle člověk nikdy nepřestane tvořit. Slavnostní vyhlášení vítězů má taky podobu jakési performance, je však jiná, na hranici estrádní zábavy a vnucuje otázku, kde končí recese a začíná sdílený pocit trapnosti. Závěrečná recepce je rovněž na hranici zvládnutelnosti, v tomhle případě kvůli počtu lidí, vydýchanému vzduchu a celkové únavě.

V neděli nebe pláče nad nedostatkem veganského jídla v Třeboni a já mrznu ve Schwarzenberském sálu u Work in Progress prezentace filmu Myši patří do nebe, dumajíc nad neskutečnou trpělivostí animátorů obecně. Prezentace Jakuba Dvorského z Amanity o nejlepších indie hrách roku 2018 ve mně probouzí skrytého gamera, dávám si teda předsevzetí, že si nebudu psát poznámky, abych si jednu z nich náhodou nenainstalovala. Poslední dva bloky krátkých filmů posouvají mozkovou hladinu z přesycenosti do nadměrné stimulace a cestou domů si polozmrzlá a rozespalá zapisuju do sešitu fiktivní světy a pocity. Jako zbitý pes, zato plný dojmů. Příště si vezmu deštník.

Info

Anifilm 2019
7. - 12. 5. 2019
web festivalu

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

House (není) pro starý? (Ross from Friends)

redakce 18.05.2019

Outsider house plný drobných glitchů a neuhlazených samplů držel pevné tempo, zaťatý groove a hra s intenzitou ve skladbě Project Cybersyn...

Donaufestival 2019: Co bylo nejvíc

redakce 09.05.2019

Donaufestival je pravidelně sázkou na kvalitní dramaturgii zasazenou do kulis historického rakouského městečka Kremže. Co bylo letos tím nejlepším? Nejen koncerty...

Tradice a progres, ruku v ruce (GoGo Penguin)

redakce 02.05.2019

Mrštné pianové kudrlinky v hravém songu Window přehazovaly otěže z jednoho nástroje na druhý, až se rozeběhly každý jinou cestou, stále však dokonale sehrané.

Pryč s hranicemi (Coilguns, Wrong, Or)

redakce 28.04.2019

Vlasatí řízci, těžkotonážní riffy a skučivá sóla, Wrong vrátili koncert do zajetých kolejí headbangingu a poga s jasným rozdělením pozic.

Pastelové barvy krve Goblin

redakce 17.04.2019

Pastelové barvy, jemná klišé, ostré nože, cákance krve a béčkové, rudomodré mysteriózno. Claudio Simonetti a jeho Goblin.

Trápení kokainové kočičky (Tess Parks)

redakce 15.04.2019

Koncert Tess Parks nenabídl zrovna moc argumentů, proč tuhle slečnu raději neposlouchat doma. Nabídl ale jednu neodbytnou otázku. Jenom jednu?

Moravské lidovky? Jedině s americkým přízvukem. (Dálava)

redakce 12.04.2019

Zcela zásadní byly nápadité instrumentace charakterizované elektrickou či akustickou kytarou Arama Bajakiana (John Zorn, Lou Reed, Diana Krall). Staré melodie, nová podání. Dálava.

Nejen na vlně italského diska (CPH:DOX)

redakce 04.04.2019

Tentokrát mezi Munchovým výkřikem a přiléhavými blyštivými oblečky. CPH:DOX naposledy.

Charismatický introvert (Night Lovell)

redakce 02.04.2019

Night Lovellův hluboký a místy až strašidelný hlas v člověku obvykle dokáže rozpohybovat samotné vnitřní orgány.

Bluesová hypnóza (Seasick Steve)

redakce 01.04.2019

Novinky doplnily staré kousky, které hladce vklouzly do charakteristického, jednolitého zvuku, na jaký jsme u tohohle čiperného osmdesátníka zvyklí.