Vytržení z halucinace (Blues for the Redsun + Year of the Cobra)

Patetická moudra slyší jen málokdo rád, nicméně výrok „méně je někdy více“ přesně vystihuje sety kapel, které zahrály v brněnském Kabinetu Múz. U tuzemských Blues for the Redsun se toto „méně“ přetavilo ve „více“ tím způsobem, že skromný počet zahraných skladeb i not vyústil v monolit ohlušujícího a velmi vtahujícího zvuku. „Méně“ amerických Year of the Cobra se pak týká počtu členů kapely, dvou, což s sebou neslo „více“ semknutý a přítomný dojem ve vzájemné chemii jak mezi muzikanty, tak v komunikaci s publikem.

Před začátkem koncertu jeden člen Blues for the Redsun pověděl zvukaři, že se nemá bát hojně používat mlhostroj. A hustá mlha skutečně během setu několikrát muzikanty zcela pohltila. Pohlceni ovšem byli i posluchači. Když někdo v souvislosti s koncertem řekne, že se hudba „slila do koule hluku“, povětšinou to myslí jako výtku. Zde šlo patrně o záměr a výsledek byl velmi intenzivní. Koule hluku se rozvalila s prvním úderem bicích a narazila do posluchačů, co jí stáli v cestě. A drtila jim těla celých třicet minut. Popravdě nevadilo by, kdyby kapela hrála dvakrát tak dlouho.

Ačkoli název BFTR odkazuje ke stejnojmennému albu Kyuss, s jejich zvukem nemají mnoho společného. Hudba v sobě originálně slučuje spíše temně pomalé riffy dávající vzpomenout sludge či doom metal a útočnou krabičkovou elektroniku typickou pro drone i noise, přičemž těmto žánrům zpravidla sluší delší koncerty. Na svých nahrávkách si BFTR pohrávají s narkotickou tematikou a jejich set skutečně měl halucinační účinek. Mlha, tma, nejasné předěly mezi skladbami zapříčiňující časovou dezorientaci, ale též křičivé vokály, které šlo na pozadí dunivých kytar a kvílící elektroniky spíše tušit než jasně slyšet. Právě tím se ovšem přiblížily dojmu zvukové halucinace, čehosi chimérického, ozývajícího se odjinud.

Onu pomalu se otáčející mohutnou kouli zvuku pak Year of the Cobra sice krapet zmenšili, ale zato roztočili. Emancipovaná rytmická sekce prostor prosytila energičtější a přímočařejší muzikou, jež vytrhla z předešlé hlukové halucinace. Agresivní baskytarové riffy zdárně korespondovaly s gestickým a jaksi rozmáchlým způsobem hraní bubeníka Johanese Barrysmithe, do čehož byl étericky zastřený vokál baskytaristky Amy Tung Barrysmith příjemným kontrastem. Stage tonula v červeném světle, bubeník se smál a ticho mezi údernými skladbami zaplňoval úsměvnými průpovídkami, vše působilo semknutě a poctivě, ale…

Jako by oproti BFTR postrádali co do originality. Jistě, show to byla živelná a důrazná, ale vůči tuzemské formaci se Year of the Cobra zdáli mít méně zřetelnou a osobitou tvář. Před lety Blues for the Redsun v Brně otevírali akci Doom over Brno, a i tehdy nasadili následujícím skupinám laťku dost vysoko. Takže to uzavřeme s tím, že méně je někdy více a hrát první neznamená být nutně „slabší“.