Články / Profily/retro

We love you, Ben Frost

We love you, Ben Frost

sheresky | Články / Profily/retro | 02.10.2012

Hádanka: Když je zarostlý, vypadá jako Ježíš. Smilování samo o sobě. Když je oholený a ostříhaný, blíží se mírně maniakální verzi Christiana Balea. Kdo je to?

Ben Frost je protipólů magnet. Narozen v Austrálii, žijící na Islandu. Vyrostl na black metalu, tvoří elektronickou hudbu. Ambientní apokalypsu, tvořenou nesmírnou noiseovou agresí. Když jsem se dozvěděl, že představí svoje divadlo běsu v Berlíně, bylo jasný, že se tam na otočku ukážeme. V Berlíně totiž mají ty nejlepší burgery na světě. MarienBurger se to místo jmenuje, a že jsou fakt dobrý, dokazuje například to, že je po nich pojmenovaná i ulice (takže si do GPS naťukejte: Marienburger Straße 47). Jíst jejich cheese je lepší než sex s Jennifer Aniston, zatímco se díváte na Terminátora 2.

Ben Frost je výjimečný úkaz. Povedlo se mu něco, co nikomu předtím. Zatímco všichni jeho noise/drone bratři v triku hledají jednu a tu samou emoci, a to bolest, Ben Frost posledním albem By the Throat dokázal, že jde v tomhle „nepochopeném“ žánru vytesat srdce z oceli. Základy multiserialismu, které odkojil industrialem a náznaky musique concrète. Češi tomu vidlácky říkají Hluk. By the Throat je procházka imaginárním soundtrackem ke konci světa. Stejně tak působí i jeho koncerty.

Klub Berghain, místo, kde za chvíli proběhne dekonstrukce světa, je ten nejlepší klub na světě, ať už mi věříte, nebo ne. Schován v polorozpadlé nepoužívané továrně, maskován padající omítkou a neoznačen byť jedinou cedulí, ukrývá dekadentní mix industrialu a perverzních myšlenek nejednoho duševně nemocného architekta. Minimalismus prostupuje každým metrem čtverečním, bublá na povrch v podobě čtyř obřích reproduktorů, tvořících z místa na stání vesmírné masivní domácí kino. Po obvodu jsou polotemné místnosti, kuřárny, bar, klece, extrakt umělecké výstavy a slévárny. Když začne hrát Sebastian Meissner aka Klimek a jeho drone prostupuje celým klubem, máte pocit, že jste se ocitli uprostřed Kubrickova Eyes Wide Shut, každou chvílí si všichni nasadí masky a započnou orgie (což by, mezi námi, bylo rozhodně lepší než Klimekův set). Až později jsem se dočetl, že Berghain podobné orgie opravdu pořádá. Striktní zákaz fotoaparátů, žádná zrcadla, odcizení a zároveň bezpečí, ocel a perverze. Znáte lepší místo pro koncert Bena Frosta? Polární kruh nepočítám.

Nastupuje na plac kolem desáté, tentokrát naprosto sám. Je fajn chodit na Frosta, pokaždé je zážitek jiný. Jednou sólo, jednou s dechovou i smyčcovou sekcí, někdy si pozve i šest kytaristů. Vyznění se diametrálně posouvá. Sólo ovšem neznamená ochuzení. Naopak, jeho hudba dostala nejsyrovější rozměr, nerušen melancholií nechal plout jen a pouze agresi, skrz laptop a basu.

Set otvírá jednoduchý beat, přecházející ve Stomp, jednu z největších „hitovek“ z ceněného alba Theory of Machines. Od prvních momentů máte pocit, že sledujete přistání UFO, že sledujete něco, co jste ještě nikdy neviděli. Osm světelných panelů, umístěných za Frostem, v kombinaci s hlasitostí zanechávají mrazivý dojem. Stomp je nicméně první a poslední song, ve kterém Frost chybuje, a vypouští lavinu za katarzí opět od poloviny. Ne že by to někomu vadilo. Všechny kytarové loopy vznikají live (tady ta zrada), laptop je mění v ohlušující smyčky, které nechávají celou drone scénu vzadu v koutě.

Ty čtyři reproduktory... Znáte ten pocit, když jste na koncertě, basák hrábne do strun a vy cítíte, jak vám vibrují nohavice? Vynásobte tisícem. Možná milionem. Frost do poslední kapky využil technické možnosti klubu a hrál extrémně hlasitě. Jedním dechem nutno podotknout, že nikoliv na úkor kvality zvuku. Každý tón byl i ve své maximální poloze krystalicky čistý, neničen přebasováním. Když se na vás při Killshot valí první droneová vlna – takový úder, takový šok, měli jste vidět tváře lidí v sále. Polovina publika si zakrývala uši s výrazy torturovaných. Cítili jste, že se vám odlepuje maso od kostí, stojí vlasy, s každým beatem cukají končetiny a přísahám bůh, že jsem při Killshotu měl pocit, že se mi hýbou i vnitřnosti. V tu chvíli si uvědomíte, jak je těžké napsat report, protože 50 % úspěchu čtvrteční noci záviselo na intenzitě prožitku, tvořeném intenzitou zvuku. A to nejlepší nakonec. I když Frostova produkce vyvolávala jasnou a přímou fyzickou bolest, byla zároveň nadmíru krásná a fascinující. Jako když vás děvka kouše do péra.

Frost zcela vypustil Steel Wound, přičemž první polovinu setu zasvětil Theory of Machines a druhou půlku poslední řadovce By the Throat. „Ambientní“ pasáže pomalu přeléval do agresivních noise/drone/concrète ploch, kdy každý tón, echo, beat, přecházel z náhodné kakofonie do zničující melodie souzvuku. Vrcholem v jeho pozvolném vrstvení byla We Love You, Michael Gira, která začínala obyčejným pípáním a jednoduchým beatem a končila brutálním doom metalovým, efekty prohnaným riffem (Coda).

Pokud se s Benem neznáte a říkáte si, co dělá v názvu songu Michael Gira, když ten blázen hraje experimentální noise ambient, je to proto, že Frost vyrostl na doom metalu. A punku. A noise rocku. A post-grunge (viz jeho úplně první kapela Something for Kate). Když se přesunul na Island a spřáhl se s Valgeirem Sigurðssonem, hlavní slovo dostala elektronika a smyčce. Představte si křížence Arvo Pärta (největší Frostův vzor), Trenta Reznora a Sigur Rós, to je současný Frost. S Theory of Machines byl vyzdvihnut do nebes prakticky každým hudebním plátkem, s By the Throat posunul svou verzi „agresivního ambientu“ směrem k duši. Sám kdysi říkal, že ho poslech ambientních desek nudí. A že prý chtěl stvořit něco, co bude útočné, hlasité a násilné, aniž by to ztratilo srdce. By the Throat je jeho opus magnum. Noise, dechy, banjo, smyčce, akustické party, éterické vokály, samply vyjících vlků – ingredience k hororovému podkladu pro běh zamrzlou polární krajinou. Mechanické a organické zároveň.

Koncert se přelévá do druhé poloviny a bolest dosahuje maxima. Frost si hraje se zvukem a pouští do vás jeden tón zleva, druhý zprava, třetí zezadu. Hororová verze Jarreho. Když zavřete oči, zvuk je tak intenzivní, že poslech hudby ze sluchátek vedle toho vypadá jako špatná 64kbps empétrojka. Je to všude ve vás, v hlavě, těle, krvi. „Díky bohu“ přichází víc ambientních pasáží, spojek, které slévají Killshot, The Carpathians a Petera Venkmana v jeden souvislý dechberoucí zvukový zával. Pomačkaný mozek. Máte pocit, že jste uprostřed nějakého experimentu na lidech. Zároveň vás to vzrušuje a stále rozlišujete čitelné melodie a rytmus, které se derou na povrch ze zdánlivě nepropustných zvukových stěn. Závěrečná O God Protect Me se vrací obloukem na začátek setu a ten končí stejným beatem, jakým začal. Frost jej nechává útočit necelé tři minuty. Skleněná zástěna, oddělující prostor na stání od baru, se každým úderem třepe a vy čekáte, kdy už konečně všechno sklo v objektu popraská a vysype se na lidi. Následuje snad první pohled do publika a zaklapnutí laptopu. Prosté, strohé, stylové.

Lidé se plouží ven a netuší, co právě zažili. Jestli jsou ještě naživu, nebo jim někdo během minulé hodiny rozmačkal duši. Nedokážete pochopit, co to všechno vlastně bylo. Hlava odmítá pobrat sonický a fyzický strach, kterého jsou všichni plní až po víko. Šel jsem domů a sbíral své molekuly po celém Berlíně. Pořád mám strach.

Info

Report: Ben Frost (isl/aus) 24. 2. 2011 Berghain/Panorama Bar, Berlín (de)
Vyšlo ve Full Moonu #11> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon Stage 2019: The Kill Devil Hills

redakce 14.04.2019

Australský Divoký západ v Ostravě? The Kill Devil Hills představí na Full Moon Stage svou aktuální desku.

Full Moon Stage 2019: Holy Motors

redakce 12.04.2019

Čarovnou náladu a cinematické westernové motivy násobí mohutný zvuk tří kytar, zkreslený spoustou efektů a reverbu.

Full Moon Stage 2019: Uniform

redakce 11.04.2019

O nejtvrdší koncert letošního festivalového programu, jak Full Moon Stage, tak celých Colours, se postarají američtí Uniform.

Full Moon Stage 2019: Bo Ningen

redakce 10.04.2019

Čtyři Japonci a létající kytary? Bo Ningen a jeden z vrcholů Colours of Ostrava? Na Full Moon Stage zcela nepochybně.

Full Moon Stage 2019: Tęskno

redakce 09.04.2019

Fascinace jak komorní hudbou, tak skandinávským popem? Polský projekt Tęskno druhým jménem pro Full Moon Stage na Colours.

Full Moon Stage 2019: Shilpa Ray

redakce 08.04.2019

Energická zpěvačka s nakřáplým hlasem, který vám roztrhne srdce v půli. Shilpa Ray prvním jménem Full Moon Stage na Colours.

Full Moon Stage 2018: kompletní line-up

redakce 25.04.2018

Všechny odstíny i stíny na letošní Full Moon Stage. Kromě ohlášených jmen se můžete těšit na Modré hory, Bilow, Jaro a další.

Full Moon Stage 2018: Jane Weaver

redakce 24.04.2018

Hutné klávesové plochy, klasické sci-fi a obskurní soundtrack. Dalším jménem pro letošní Full Moon Stage je Jane Weaver.

Full Moon Stage 2018: Trupa Trupa

redakce 23.04.2018

Osobitý mix punku, psychedelie, popu nebo noiseu. Třetím jménem na menu letošní Full Moon Stage bude polská formace Trupa Trupa.

Full Moon Stage 2018: King Khan & The Shrines

redakce 20.04.2018

King Khan je virtuálním dítětem Jamese Browna a Iggyho Popa. Od druhého jména na soupisce Full Moon Stage můžete čekat cokoliv.