Články / Rozhovory

Whispering Sons: Vyjádřit se nepřímo

Whispering Sons: Vyjádřit se nepřímo

Libor Galia | Články / Rozhovory | 27.11.2018

Belgická pětice Whispering Sons svou tvorbou evokuje pocit odcizení, nereálnosti, zvukově jsou naléhaví a syroví. Jejich příběhy mohou působit jako zlověstné sny, což podtrhují klipy, ale především živá vystoupení. „Bojuji se spoustou pochybností, obav a frustrací. Má to co do činění s dobou, ve které žijeme, v níž se toho od nás tolik očekává,” svěřuje se za skupinu zpěvačka Fenne Kuppens, se kterou jsem mluvil s ohledem k jejich první návštěvě Česka. „Musíte se předvádět, musí to šlapat.” Debutové album Image představí ve čtvrtek 29. listopadu v pražské MeetFactory.

Proč si říkáte Whispering Sons?
Podle stejnojmenné skladby docela neznámé dánské osmdesátkové skupiny Moral. Před několika lety je jeden novinář vypátral a nechal je poslechnout si naši hudbu. Řekli, že jsme původní inspiraci posunuli a přidali k celkovému vyznění něco výjimečného. Písnička je o umělcích, kteří se snaží vyjádřit nepřímo, diskrétním způsobem, což je něco, co ráda tvrdím i o nás samých.

Jste označováni jako „postpunková” kapela, respektive jako novodobá variace tohoto žánru. Cítíte se spjatí s postpunkovými legendami nebo jejich epigony, znamenají pro tebe něco taková označení, nebo ti přijde nálepkování spíš jako lenost?
Sami se bereme za postpunkovou kapelu. Lidé inklinují ke zjednodušování, je takto snazší něčemu porozumět. A pochopitelně není žádným tajemstvím, že jsme ovlivněni osmdesátkovým zvukem – kapelami jako The Chameleons, The Cure, The Sound, jak jsme už řekli ve vaší anketě 10+1.

Přivedly nás k nim kapely jako Editors či Interpol. Zároveň jsme, věřím, současnou skupinou, nikoliv kopií minulosti. Převzali jsme prvky, které jsou nám blízké, a pokusili se jim dát nové vyznění, nový, svébytný tvar. Tohle je lidem při poslechu naší tvorby, doufám, srozumitelné.

V jednom rozhovoru jsem se dočetl, že belgická scéna je malá a že se vlastně necítíš být s jakoukoliv kapelou spřízněná.
Když jsem to řekla, chtěla jsem tím naznačit, že jsme v úplných začátcích a cítíme se být outsidery. Byli jsme jen skvadrou kamarádů, kteří chtěli dělat hudbu, nevěděli jsme, jak to v showbizu chodí. To se pochopitelně změnilo a v tomhle momentu jsme bezesporu součástí scény. Bylo by ale krapet přehnané tvrdit, že můžeme mluvit o něčem, jako je „belgická postpunková scéna”…

Přirovnal bych to k naší scéně, Česko je přibližně stejně velké co do počtu obyvatelstva, i když rozlohou dvakrát větší. Jak to u vás vypadá?
Co se týče hudby, Belgie je malá, ale velmi bohatá. Je tady hodně rozdílných kapel hrajících odlišné žánry. Hudebníci tvoří v různých kapelách, až to může působit, že je vše propojeno, a to mi přijde krásné. Média jako HUMO (prakticky jediný belgický časopis zabývající se alternativní hudbou, pozn. red.) jsou velmi důležitá, pokud chceš svou tvorbu dostat k více lidem. Ale většině dobrých věcí se nedostává výraznějšího pokrytí.

Mnohým jste učarovali, aniž byste měli cokoliv vydáno. Když se zaměříme na rozdíl, jak zníte na novém albu a jak živě, čeho se obecně snažíte dosáhnout?
Jsme více živou kapelou než studiovou. Všechny naše skladby hrajeme nejprve živě, byť je předtím zkoušíme. Než je neseme do studia, zkoušíme je na koncertech, což přináší tu nejryzejší frustraci a hněv, se kterým se živě pracuje nejlépe. Takže když jsme ve studiu, snažíme se zhmotnit tuto intenzitu, než abychom k tomu přistupovali naopak. Dobrý koncert pro mě je, když vše, zvlášť na stagi, působí opravdově.

Je odlišné vystupovat doma a v zahraničí? Často hráváte v Německu, k nám přijíždíte poprvé.
Belgie je malá a zájem o takovou hudbu je limitovaný. U nás přitahujeme mnohem víc lidí než kdekoliv jinde v Evropě, což je normální. Hraní venku vyžaduje více zápalu, práce. Vnímám to jako potřebné, pokud to se svou tvorbou myslíš vážně, a jsme vděční za každou příležitost.

Znáš nějakou českou skupinu?
Pár lokálních věcí z Prahy znám, stála jsem třeba o to, aby před námi hráli Johnny the Horse. Řekni mi o nějaké další!

Mohli by se vám líbit Pris.

Info

Whispering Sons (be)
29. 11. 2018 20:30
MeetFactory, Praha
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ivan Hronec (Edison Filmhub): Nemáš kino, nemáš pravdu

redakce 25.06.2019

V pražské Jeruzalémské ulici se zkraje června otevřelo nové kino Edison Filmhub, pročež jsme se zeptali ředitele Film Europe Ivana Hronce.

Hradby Samoty: Priestor pre každého, ale našťastie nie pre všetkých

redakce 24.06.2019

Hradby Samoty, to není zrovna normální festival, a to jak lajnapem, tak umístěním i celkovou myšlenkou. Víc nám řekla dvojka z pořadatelského týmu.

Vstupní prohlídka: Timbertwig

redakce 24.06.2019

Timbertwig mají za sebou jedno EP, ale písniček je více, jinak by taky nemohli koncertovat po Evropě.

Broněk Slezák, Jana Fryzelková (MišMaš party): Pro nás je to přelomový ročník

redakce 19.06.2019

Mišmaš párty je ideální příležitost zkusit i něco, co je daleko za hranicemi, které si většina umí představit. To je snad princip festivalu, ne?

Cash Savage: To, že jsem žena, neznamená, že jsem máslo

redakce 18.06.2019

V diáři australských The Last Drinks, kteří jsou známí divokými koncerty, jsou tři neobvyklé tuzemské štace. Rychlé otázky a ještě rychlejší odpovědi Cash Savage.

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den II.

redakce 17.06.2019

V první části rozhovoru jsme se s ním bavili zejména o showcasech obecně a jejich vnímání v tuzemském prostoru, v druhé části se rozletíme po world music.

Jiří Moravčík (Czech Music Crossroads, Colours of Ostrava): Příběhy přibývají každý den (část první)

redakce 10.06.2019

S Jirkou Moravčíkem nejen o festivalech, africké hudbě či relevanci termínu world music, ale také o tom, že „duši hladící hudby“ se jen tak nezbavíme.

Pořadatelská: Jan Bartoš (Prague Music Performance)

redakce 07.06.2019

Prague Music Performance je mezinárodní festival a institut zaměřující se na organizování koncertů i interpretačních kurzů sólové hry i komorní hudby. Zpovídáme zakladatele a šéfa Jana Bartoše.

Tonda Kocábek (Boskovice, Kaštan): Mám své jistoty

redakce 03.06.2019

Na Bílou horu si znovu našly cestu kapely z temných sklepů i popového výsluní, a to zdaleka nejen ty domácí. Tradiční klub Kaštan proživá obrození, Tonda Kocábek je u toho.

Markéta Fantová (Pražské Quadriennale): Vystavovat divadelní zážitky a neztratit přitom identitu

redakce 31.05.2019

Rozhovor s uměleckou ředitelkou Pražského Quadriennale o vystavování současné scénografie a udržování identity scénografické profese. Živé umění, živý prostor.