Články / Recenze

The xx podruhé: Postkoitální smutek jako hudební nástroj

The xx podruhé: Postkoitální smutek jako hudební nástroj

Jiří Zahradnický | Články / Recenze | 16.11.2012

Když londýnská čtveřice The xx vydala přes třemi lety eponymní debut, vzbudila překvapivé nadšení. Na tom, že křehké a do sebe obrácené album vychválila kritika, nic neobvyklého nebylo. Jak je však možné, že něco tak intimního zabralo u stovek tisíc posluchačů, když v minulosti řada podobných kapel živořila v klubech a k širšímu publiku se nikdy nedostala? Vzpomene si ještě někdo na zvukově krásná alba britských Felt, na Young Marble Giants a další projekty nezávislého labelu Cherry Red? Nebo na Everything but the Girl, kteří se svezli až s přicházející triphopovou vlnou 90. let?

Vysvětlení opravdu není jednoduché. Nebo je? Přišli The xx v pravý čas, ve chvíli, kdy už měli posluchači dost okázalých gest, bizarních převleků a programového „bláznovství“? Nejspíš ano. Příběh The xx však pokračoval dál: nejprve udělením důležité Mercury Prize za nejlepší album roku a pak překvapivě dlouhou odmlkou. Druhé album Coexist totiž The xx vydali až za dlouhé tři roky. Další zvláštní věc: v době, kdy úspěšné kapely vydávají každoročně nové album a vyjíždějí na turné, aby se na ně nezapomnělo, The xx mlčí a jejich bubeník Jamie Smith se věnuje remixům a produkování nahrávek jiných umělců. Jsou The xx výjimkou, která potvrzuje pravidlo, anebo už hudební byznys opravdu opouští vyjeté koleje?

Zajímavé je i zjištění, že hudba The xx neprošla během těchto let žádnou podstatnou proměnou. Písničky na druhém albu jsou stejně intimní a zvukově křehké jako na debutu. Kdo očekával, že The xx pustí do svých písní víc světla, optimismu a nahrávka bude melodičtější a rytmičtější, je novým albem nejspíš zklamaný. S výjimkou písně Chained, která má určitý hitový potenciál, se totiž obrátili ještě víc do sebe.

The xx nejspíš nikdy nebudou rockovou kapelou, která na posluchače přenáší svou energii. The xx předávají emoce; řada jejich písních je jimi tak nabitá, až si posluchač připadá jako voyeur, jako zvědavec, který poslouchá, co nemá. Většina skladeb má formu mileneckého dialogu: ať už si oba zpěváci odpovídají, zpívají současně nebo se ozývají jen v pozadí, intimita z jejich projevu přímo čiší. To, že kytaristka Romy Madley Croftová a baskytarista Oliver Sim bývali milenci, není žádná senzace, ale fakt, který je pro vznik jejich písní velmi důležitý. Nejspíš právě proto působí písně The xx, které zachycují různou podobu milostného vztahu, tak autenticky. Nevyzařuje snad z alba především smutek z toho, jak křehký je v životě předěl mezi láskou a partnerskou koexistencí?

The xx mají neobvykle komorní zvuk, skladby měly a stále mají velmi střídmá aranžmá, často je v nich slyšet jen jeden jediný nástroj – a dokud neodehraje svůj part, je na hudebním hřišti sám. V první řadě to platí pro křišťálově čistý zvuk kytary, který je důležitou součástí každé písně. Zatímco kytarová sóla obvykle doprovází basa a bicí, za sóly Romy Madley Croftové je ticho jako v kostele. Ticho, které se v hudebním konceptu The xx stalo plnohodnotným hudebním nástrojem, je „slyšet“ nejen za kytarou, ale i za hlasy Madley a Olivera, v některých skladbách vytváří také dráždivé hudební předěly, které v posluchači vzbuzují další očekávání.

I když se hudba The xx navenek zdá velmi originální, přece jen nespadla z nebe. V celkové náladě skladeb je zřejmý vstřebaný vliv Joy Division a The Cure, ve způsoby hry na kytaru se tu mísí vliv Maurice Deebanka z pozapomenutých Felt a Viniho Reillyho z Durutti Column. Z hlediska zvuku je však nejdůležitější postavou skupiny bubeník a producent Jamie Smith. Tento dubstepový beatmaker známý jako Jamie xx má hlavní podíl na tom, že kapela zní až dráždivě současně – na jedné straně průzračně, na druhou nepředvídatelně, což je kombinace, která dělá z poslechu The xx dobrodružství.

Křehká a intimní hudba, kterou Madley C. a Sim nabízejí, může mít úspěch jen v době, kdy jsou lidé přesyceni hlukem. Album Coexist, v němž je ticho využito jako hudební nástroj, se pro tuto chvíli hodí dokonale. Problém nastane, až dvojici odezní postkoitální i jiné smutky, které dokázali bravurně přetavit do písní: bude ještě o čem psát? Z tohoto úhlu pohledu má všestranný Jamie xx mnohem větší perspektivu.

Info

The xx: Coexist (Young Turks, 2012)
www.thexx.info

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hudba ze zapomenutých míst minulosti (Garlands)

Filip Peloušek 25.03.2024

Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.

Esence The Beatles (Milan Bátor)

Jiří V. Matýsek 10.03.2024

Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.

Dobro došli u bad trip (Nemeček)

Dan Sywala 19.02.2024

Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.

Aye, captain! (The Longest Johns)

Jiří V. Matýsek 16.02.2024

Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.

Zápas agresívnej klubovej estetiky s distingvovanosťou orchestrálneho zvuku (julek ploski)

Dušan Šuster 12.02.2024

Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.

Jednoduchá každodennost světa (Moře dní)

Veronika Tichá 25.01.2024

Deska je mixem nostalgických stesků i veselí v podobě melancholických balad, bedroom popových lovesongů nebo rychlejších kytarovek.

Prostor plný apatie a úzkosti (Metro Riders)

Jaroslav Myšák 23.01.2024

Už předchozí deska projektu Metro Riders, za kterým stojí švédský hudebník Henrik Stelzer, pracovala se zvukovým prostředím, který si asociujeme s filmy osmdesátých let.

Dojmy ze světa plného absurdit (Flat Worms)

Eva Karpilovská 19.01.2024

Flat Worms na albu Witness Marks v krátkých a úderných písních skvěle pracují s doplňujícími se nástroji a efekty.

Babie leto viac než pavučiny (Dušan Vlk)

Veronika Vagačová 16.01.2024

V porovnaní s predchádzajúcimi albumami vidno posun, Babie leto v podzemí je mierne serióznejšie, vyspelejšie.

Život v strachu (Chimamanda Ngozi Adichie)

Mária Karľaková 28.12.2023

Adichie poznáme ako bojovníčku za práva žien skrz knihy Feminizmus je pro každého a Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace