Z predátora obětí. A naopak (Panthera, 420PEOPLE)

Mám ráda bezprostřednost. Na koncerty chodím s předstihem, abych se dostala do první řady. Kvalitní zvuk si vychutnám i ve sluchátkách, v klubu chci hudebníkům vidět do obličeje, pozorovat jejich gesta, vnímat interakci, tušit, co cítí. Přijímat celou bytostí jimi vysílanou energii, být u toho. Tím víc jsem po tom toužila u tance. V La Fabrice bylo horko a vydýcháno, podařilo se mi dostat pouze do středu hlediště. Progresivní český soubor současného tance 420PEOPLE přišel s novým představením a zvědavost byla na maximu. Nakonec se rozsvítila světla a mezi mnou a tanečníky bylo najednou pět zátylků a mříže tvořené sítěmi rozvěšenými po jevišti. Pět šelem v kleci pomalu kroužilo a soustředěně, hladově vyhlíželo. Panthera.

Inspirovaný knihou izraelského historika Yuvala Harariho Sapiens: Stručné dějiny lidstva choreograf Václav Kuneš v představení přemítá nad tím, proč právě druh Homo sapiens kraluje Zemi. Od Panthery jsem čekala syrovost, prvobytnost, možná i krutost pradávného, dravého světa, ale nezklamalo ani to, jak jemně, až elegantně dění na jevišti působilo. V první řadě tomu nahrávala hudba, kterou složil autor spojený s 420PEOPLE i předchozími spolupracemi Jan Šikl, jehož známe mimo jiné z experimentálně jazzového dua Zabelov Group. Hudba tentokrát hrála ze záznamu, zrnité elektronické smyčky se vkusně prolínaly se zamyšlenou kytarou, a místo se našlo i pro lyrické klavírní vyhrávky. Etnické perkuse, v mé představivosti spojené s pravěkou společností, vystupovaly do popředí jen v několika pasážích.

Nebylo to totiž (jen) o neandertálcích. Panthera nás vystavovala tolika podnětům, obrazům a příběhům, že jsem si sotva uvědomovala vlastní vjemy. Tanečníci byli zvířata, pak cvičení válečníci, jindy zase působili společně jako přírodní živel. I pohybový arzenál byl velmi různorodý: ve složitém narativu současného tance byly nejen prvky akrobacie, ale i elementy východních bojových umění nebo streetdance, až nakonec dění na jevišti nečekaně vyústilo v surrealistický klubový rave.

Skoro všemi pasážemi, které tvořily jakousi mozaiku představení, prostupoval motiv boje. Jeden z nejsilnějších momentů nastal zhruba v půlce, kdy Filip Staněk skončil v síti, v pasti, kterou pro něj nachystali zbývající tanečníci. Dokonale vygradované napětí mezi lapenou obětí a plížícím se predátorem vyvrcholilo dech beroucí scénou, v níž italská tanečnice Francesca Amante předvedla vítězný sólový tanec. Přišla demonstrovat nezdolatelnou sílu, ale zároveň obnažila ženskou křehkost, byla překonána vlastní vášní. Najednou už nebyla predátorem ona, nýbrž on. Tyto role se mezi účinkujícími měnily rychle a často… Jako v životě.

I přes pět diváckých řad ke mně toho doputovalo hodně, bála jsem se říct slovo, ztratit byť jeden vjem. Je současný tanec elitářský? A je to dobře, nebo špatně? Ať se na to díváme jakkoli, tento druh umění nabízí naprostou svobodu volby. Je na každém z nás, jak tanec a jeho „příběh“ pojmeme, co si z něj odneseme, jak jej přečteme, a je pochopitelné, že ne všichni se v tom budeme cítit pohodlně. I když pořád říkáme, že chceme svobodu, přirozeně se jí přece jen bojíme.