Články / Reporty

Základní pravidlo, které mi už několikrát zachránilo život

Základní pravidlo, které mi už několikrát zachránilo život

Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 28.09.2012

Jediná terapie existuje v hudbě. A aby léčba byla účinná, musí být hudba pěkně nahlas. Základní pravidlo, které mi už několikrát zachránilo život. Po koncertu A Place to Bury Strangers v pražské MeetFactory jsem si zásoby noisových antidepresiv udělala minimálně tak na rok. Přesto byl koncert důkazem toho, že ne vždy jsou velká očekávání plněna a ne vždy odcházíte z koncertu s výrazem narkomana, který si právě dal svou dávku.

První setkání s touhle americkou trojicí proběhlo před třemi lety s tehdy novým albem Exploding Head (2009). Helmu jste při jejím poslechu rozhodně potřebovali. Fascinovaně jsem jí přehrávala pořád dokola, neb jsem se nemohla nabažit toho neskutečného kontrastu šíleného a nasraného hluku, který byl doplněn depresivními slovy o pomalu a zaživa užírajících vztazích. Za všechny snad mluví velmi zdařilý videoklip k písni Keep Slipping Away, kde zpěvák upřednostňuje před reálnou přítelkyní její filmovou podobu. Do toho zní slova I can‘t shut up my mouth, I have to say, how I feel cause when I can‘t control my heart I know that it’s real, I hold on tight and try to convince you to stay, and have my heart tell you I’ve been dying to say. Předpokládám, že pokud bych potkala Olivera Ackermanna, tak se do něj bezhlavě zamiluji – do puntíku splňuje požadavky na psychopatického chlapa, který se rozervaně motá od jednoho vztahu k druhému.

Do Prahy ale přijeli A Place to Bury Strangers představit své nové album Worship (2012), které pro mě bylo a je lehkým zklamáním. Po Exploding Head, které bylo nabité zapamatovatelnými hity a slogany, mi nové album přišlo poněkud rozplizlé a splývající do jednoho velkého hluku. Možná to byl záměr, možná se nové desce budu muset věnovat trošku déle. Tak jako tak, do MeetFactory jsem šla a modlila se za starší písně. Nakonec ve zhruba hodinovém vystoupení zazněl kompromis, který neurazil nikoho. Ovšem nějaké větší emocionální vypětí se překvapivě nekonalo.

Vše nasvědčovalo tomu, že hlavní roli večera bude mít zvuk. V clonách kouře, barevných paprscích světla a s osvětlením nastaveným tak, abyste lépe viděli na lidi vedle sebe než na kapelu, jste se opravdu mohli maximálně soustředit jen na hudbu. Zahlédnout Olivera Ackermanna (zpěv, kytara), Diona Lundana (baskytara) nebo geniálního Robi Gonzaleze (bicí) bylo prakticky nemožné a ti, co se o to přestali pokoušet hned na začátku, vyhráli, protože mohli opravdu a jen poslouchat. Nebo se připojit k nadšenému kotli pod podiem.

Ne že by to bylo špatný na pohled. Sólová vystoupení kytar, kdy jste v blikajícím světle mohli trhaně vidět Ackermanna nebo Lundana, jak své kytary vyhazují a zvedají do výšky jako nějakou modlu, byla díky všem těm efektům velmi, ehm, efektní, jestli mi rozumíte. Tak nějak tam ale zanikala ta druhá složka, totiž texty (což bylo dáno taky tím, že koncert nebyl nazvučený příliš šťastně – zpěv nebyl slyšet skoro vůbec a bicí až až). Chvíli jste si tak šťastně podupávali do zběsilého rytmu, došli extáze při písních Deadbeat (hymna nejednoho ztroskotance aneb What, what the fuck, don’t play with my heart, dream, but dream alone) či Ego Death (bravurní baskytarový temný úvod), ale po půl hodině jste si říkali, že už to možná stačilo. To, co jste zažívali sami doma, kdy jste kolečko volume otočili pěkně doprava a společně s Ackermannem souhlasně připíjeli na to, jaký je tenhle svět děsivý místo aneb Everything Always Goes Wrong, že, naživo ztratilo kouzlo individuálního utrpení.

A možná je to i tím, že jak stárnete a posouváte se z kotle čím dál víc dozadu a jak se od zběsilého poga se dopracováváte jen k poťukávání nohou do rytmu, máte taky trošku jiné požadavky na koncert. My, ťukači nohama, bychom příště ocenili něco méně prázdných gest a něco více upřímného a sebemrskačského vyřvávání se ze své vlastní podoby.

Info

report: A Place to Bury Strangers (uk)
26. 9. 2012 MeetFactory, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vpít se do ocelové hory (Deena Abdelwahed)

Michaela Šedinová 23.04.2024

Je sobota večer, ale sál kina Přítomnost je jako vždycky tak trochu v bezčasí. Loňská deska Jbal Rrsas tuniské producentky Deeny Abdelwahed je taky mezi časy a světy.

„Keď sa niečo páči všetkým…” (Berlin Manson)

Marek Hadrbolec, Veronika Vagačová 21.04.2024

Slovenští bojovníci za sociálně spravedlivou společnost a postpunk smíchaný s rapem vzali během malé české tour útokem nejprve vyprodanou Prahu a druhý den Brno.

Mezi hukotem velkoměsta a ptačím zpěvem (Shida Shahabi, BITOI)

Alžběta Sadílková 21.04.2024

My promlouváme k prostoru, prostor promlouvá k nám. Součástí oslav 40. narozenin Atria Žižkov byl i víkendový dvojkoncert pod taktovkou Heartnoize promotion.

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace