Články / Sloupky/Blogy

Zápisky z Letní filmové školy: Jugoslávská proměnlivost a ryzí expresionistické němectví

Zápisky z Letní filmové školy: Jugoslávská proměnlivost a ryzí expresionistické němectví

Ondra Helar | Články / Sloupky/Blogy | 10.08.2021

Prvních čtrnáct dní mimo české hranice po roce a půl. To člověk zapomene na povinnosti. A tak při cold brew v budapešťském Kofein Baru sleduji první storýs na instagramu, kde se má bublina chlubí tím, že si vybírá filmy na páteční večer. Nejistý pocit, že jsem na něco zapomněl, přerůstá v jistotu. Letní filmová škola začala. Utnout páteční debatu o tom, které maďarské termální lázně jsou nejlepší, dokážu celkem rychle, ale dopravit se do Uherského Hradiště stíhám až na sobotní ráno. Což je právě včas, abych mohl první den započít jugoslávskou spanilou jízdou s Goranem Markovičem. Režisér, který před pár dny oslavil třetí čtvrtstoletí, je ostatně jedním z hlavních hostů Filmovky. Dát si jeho drama Kordon v devět ráno po mnohahodinové cestě je trochu krutý vstup na tak idylickou akci, ale nelituji ani minutu.

Zprvu odtažité drama, které s hořkým úšklebkem sleduje skupinku policistů, potlačující demonstrace v Bělehradě proti Slobodanu Miloševičovi, se v poslední třetině láme v intenzivní dryják. Bouchá tu jedna vztahová erupce za druhou. Markovič plně zužitkoval trochu zapomenutý a u nás téměř neznámý dokument Poludeli ljudi z roku 1997, který je vlastně jen koláží autentických záběrů z demonstrací s hudbou Zorana Simjanoviče. Kordon velmi zlehka načrtává psychologii unavených chlapů v kulisách nikdy nekončícího rána a rozkodrcaného autobusu. Policejní kočár je jim bezpečným přístavem i vězením. Stres, nervozita, frustrace a vyčerpání jsou jim věrnými společníky. Umně na ně pak váže osobní příběhy, které Markovič rozehrává v pár jednouchých záběrech, aniž by působily ploše. V závěru pak k sobě skvěle váže reportážní výpověď a silné lidské příběhy. Po promítání zůstává samotný Goran Markovič na debatu, probírá se vše. Od toho, jak vybíral pro film hudbu, po politický rozbor současného Srbska. Češtinu od svých studií nezapomenul.

Druhý Markovičův snímek, který se promítá ten samý den večer, je úplně jiný. Komedie z padesátých let Tito a já je jediný film, kde režisér sedl i do křesla produkčního. Chtěl mít vše pevně v rukách a důvod je jasný – jde o autobiografickou vzpomínku na jeho dětství. Film, který v roce 1992 sbíral ceny na festivalu v San Sebastian, úsměvně komentuje vzestup Titovy diktatury v Jugoslávii. Je v něm zakódována touha nebýt na režim příliš přísný a v dětském pohledu na diktaturu inspiroval i další filmy, z poslední doby například Králíčka Jojo. Silná vlna nostalgie zasáhla po filmu nejen hlavní sál, ale i přidružený klub, ze kterého se ozývá veselý hlahol a nesnesitelný hlas Helenky Vondráčkové přednášející ty neotravnější normalizační hitovky. Peklo existuje.

Pokud jde o doprovodné akce, tak ve stánku Respektu jsem stepoval u debaty Lukáše Gabriela a Petra Horáka o vybírání filmových lokací, ale velmi rychle jsem se přesunul do stanu České televize na přednášku publicisty a mediálního teoretika Milana Krumla o filmové tvorbě v sedmdesátkách a osmdesátkách, která se zabývala hlavně zobrazením západních kapitalistických států. Většina materiálu prošla televizí jen jednou a tak hltám jednu zákulisní utajenou pikantnost za druhou. Výživné, vtipné, s praktickými ukázkami. Kdo o to přišel, může litovat.

Největší frontu jsem první den zaregistroval na kult expresionistické kinematografie z dvacátých let a na Kabinet doktora Caligariho se nakonec celkem dost lidí nedostalo. Proč? Tento klenot tu přece musel každý vidět. Nebo ne? Na stejnou otázku Radomíra Kokeše, který má k filmu předmluvu, souhlasně přikyvují. Také to viděli, dokonce několikrát. Osobně mám dva důvody: jeden z nejvlivnějších filmů klenotnice alternativního filmu jsem nikdy neviděl na velkém plátně a pak je tu živá hudba, která má být opřena například o variace na Dmitrije Šostakoviče. V hlavní roli violoncellista Jiří Bárta a klavíristka Terezie Fialová. Caligariho jsem viděl ve dvou zvukových verzích a teď mám možnost ochutnat třetí. Nelituji. Škoda, že se to nedostane na záznam, protože tohle mohl být klidně oficiální soundtrack.

Neděle začíná ospalým deštěm a netradičně pojatým Akirou Kurosawou. Netradičním hlavně proto, že je výrazně nejaponský. Přesouváme se do carského Ruska, nehostinné Tajgy, kterou s vojáky prochází ruský zeměměřič Vladimir Klavdijevič Arseňjev, aby oblast mapoval. Na cestě se setkává s Děrsu Uzalou, stárnoucím domorodým lovcem, kterému neštovice vzaly rodinu. Více jak dvouhodinový film pak popisuje jejich vztah, zaměřuje se na nespoutanou krásu přírody kolem a na způsob přemýšlení člověka, který si přivyknul žít v lůně divočiny. Film, který ve své době, v roce 1975, zbořil bipolární svět a bodoval jak v Moskvě, tak na amerických Oscarech, mi připomíná, jak moc se kinematografie od té doby proměnila. Zrychlení a určitá komprimace všeho dokázala ze současného filmu povětšinou vytlačit vizuální poezii, která je pro Kurosawu naprosto signifikantní.

Touha ponořit se dál do historie filmu způsobuje, že setrvávám ve Slováckém divadle i na další program. Je jím druhý díl původního Fantomase. Letní filmová škola nabídka tento rok úplnou lahůdku, původní sérii filmů od Louise Feuilladeho z roku 1913. Tady je ten odstup samozřejmě mnohamílový a nedokážu se na film dívat jinak než jako na abstraktní grotesku s detektivní zápletkou.

Z „těžkých“ oldschoolových filmů se vydávám na cestu do budoucnosti. Cyklus Galaxie imaginace tvoří VR filmy, z nichž tím nejlepším je První krok ze Země na Měsíc, který nás zavádí do kokpitu Apolla 11. Jste tam. Jste tam s nimi. 14 minut absolutního soustředění. Hyperrealismus snímku nastavuje laťku příliš vysoko, následující filmy z pásma už zdaleka tak silný zážitek nenabízí. Vesmírná odysea 1.4.9. je trochu laciná poklona, ve které v 3D prostoru vidíte několik stěn a v malých políčcích běží kult od Kubricka. To je přeci jen trochu málo. Stejné pocity mám i u osmiminutového kraťasu Nový kód entropie. Abstrakce velmi podobná tomu, jako když si ve VR pustíte nějakou stařičkou 3D hru z počátku devadesátek. Tady je jistě preciznější grafika, ale zážitek srovnatelný.

Highlight dne se nachází opět v kinu Hvězda. Snímek Od jitra do půlnoci (1920) je současník Kabinetu doktora Caligariho, ale svým způsobem ještě odvážnější a ještě alternativnější. Filmový expresionismus v ryzí podobě, přesto o něm dnes ví jen malá hrstka lidí. Ve své době dílo propadlo a zmizelo v zapomnění, úspěchy slavilo snad jen v zemi, kde bizáry milují, tedy v Japonsku. Film jde loupat jako cibuli: od fascinujícího vizuálu přes první trikové scény až po antikapitalistickou linku příběhu. Navíc běží v cyklu Němý film s živou hudbou, za níž tentokrát stojí čarodějka Ewelina Vlček-Chia, která do syntezátorových ploch a nervózního piána zapojuje i příčnou flétnu a kytaru. Hudba dodává filmu rozměry, které dřív neměl, je budována se stejnou odvahou jako ve své době film. Místy se stává důležitější než obraz. Dva víkendové dny končí. Setkáme se příští rok.

Info

Letní filmová škola Uherské Hradiště
6.–12. 8. 2021 Uherské Hradiště
Fb událost

foto © Ondra Helar

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Preview: ESNS 2022

redakce 17.01.2022

V rámci přesunutí kompletního programu do online prostředí sice některá jména zmizela, postrádáme hlavně Bob Vylan nebo Wu-Lu, ale i tak vybíráme ze tří stovek umělců.

Šejkr #70: Vyhlídky? Nadějné.

Michal Pařízek 14.01.2022

Ano, vyhlídky jsou nadějné, jak by ne. Krásný začátek roku, lepší alegorii pro časy, ve kterých žijeme, bychom asi nenašli... Kinterův Revolucionář a další... přísliby.

Desky roku 2021 podle Full Moonu: 1. místo

redakce 05.01.2022

Výroční anketa magazínu Full Moon odhalila počínaje s Novým rokem pátá až druhá místa a s premianty tu máme i celkové pořadí nejlepších loňských nahrávek.

Desky roku 2021 podle Full Moonu: 2. místo

redakce 04.01.2022

Tentokrát tu máme dvě ženy, každá s úplně jiným výrazovým rejstříkem, obě stejně přesvědčivé. Desky roku podle magazínu Full Moon.

Desky roku 2021 podle Full Moonu: 3. místo

redakce 03.01.2022

Výroční anketa magazínu Full Moonu pokračuje a po pátém a čtvrtém místě tu máme krásné třetí. Srážka světů nebo blízká setkání jiných druhů?

Desky roku 2021 podle Full Moonu: 4. místo

redakce 02.01.2022

Po včerejším pátém místě tu máme čtvrté ve výroční anketě magazínu Full Moon. Brno vs. Brighton!

Desky roku 2021 podle Full Moonu: 5. místo

redakce 01.01.2022

Pátá příčka Desky roku podle magazínu Full Moon přináší za rok 2021 pozoruhodné setkání, a takových nebude málo ani v dalších dílech tradiční ankety málo.

Šejkr #69: Open the gates!

Michal Pařízek 31.12.2021

A je to tady, poslední den roku. Bilancování nemám příliš v oblibě, ale nacházím na něm jednu zajímavou věc...

Šejkr #68: Přítulné bezpečí

Michal Pařízek 17.12.2021

Konec roku. Klasika. Jako by toho stresu nebylo celý rok dost, na závěr si to vždycky ještě vyšperkujeme...

Šejkr #67: „So be careful what you say for views...“

Michal Pařízek 03.12.2021

Nikdy jsem nehodnotil cizí motivace a odpovědnost, nebo dokonce jejich absenci. Jenže... i tenhle přístup vzal v poslední době za své.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace