Články / Reporty

Zásadní Xenakis: Ohýbání zvukoprostoru

Zásadní Xenakis: Ohýbání zvukoprostoru

Jan Starý | Články / Reporty | 07.11.2019

„Pokaždé, když otevřu partituru, objevím v Xenakisovi něco nového, nějaký detail, postup, souvislost. A uvědomil jsem, jak skutečně mistrovská je jeho instrumentace.“ Tak nějak uvedl dirigent Petr Kotík trojici kompozic řeckého skladatele Iannise Xenakise pro velký orchestr. Poté bez dlouhých rozborů spustil smršť.

Zvuková komplexnost brala dech. V obrysech bylo snadné sledovat střídání smyčcových náporů a subtilnějších partů dřevěných dechů, po zaměření na interakce nástrojů ale vyplývaly na povrch dílčí změny, akcenty žesťů či rytmické posuny bicích. Plynulé přelévání hudby pak mělo při mohutném zvuku místy až psychedelický efekt deformace prostoru. Skladba jako by v repeticích motivů stála na místě, ale zároveň se lineárně posouvala bez striktně dané, přehledné struktury. Díky tomu také při vší intenzitě nikdy nedošlo na prázdnou pompu: napětí nemělo vrchol nebo řešení, mohlo jen pokračovat po nejasné, fascinující cestě vpřed.

Na úvodní, čistě orchestrální skladbu Ata (1987) navázala kompozice Troorkh (1991) se sólovým partem pro trombón, kterého se ujal William Lang. V ní pro změnu vynikla specifičnost Xenakisovy hudební řeči, včetně zběsilých „tekutých“ glissand. Orchestr tentokrát hrál dynamičtěji, více se pracovalo s tichem nebo zvukem jednotlivých sekcí a zásadní roli měl lyrický i abstraktní, extrémně náročný trombón. Jak přehlednější pasáže, kdy se s trombónem prolínaly žestě, tak zdánlivě chaotické části se přitom držely v rámci zvláštního, ale konzistentního xenakisovského systému, ve kterém dávaly smysl. Překvapivě uvedená skladba Keren (1986) pro sólový trombón pak jako by byla mikrokosmem většího orchestrálního díla, kde zaujala především nečekaná lyrika.

Na závěr zazněla kompozice Äis (1980), kterou skladatel popisoval jako zvuk uvědomění si vlastní smrtelnosti. To znamenalo v rámci vážné hudby mimořádnou „temnotu“. A barytonista a hráč na sólové bicí, kteří doplňovali disharmonie a drama orchestru, posouvali vyznění ještě dál. Zpěvové party se přesouvaly od androgynního lkaní po výkřiky a výštěky, perkuse dávaly celku lehce etnický nádech a v kombinaci s bicími v orchestru budovaly atavistickou, animální atmosféru.

Příležitost vidět velký orchestr s moderním repertoárem je spíš vzácnost a podle toho se o akci mluvilo. Nutno říct, že zaslouženě. Možnost ocenit Xenakisovu práci se zvukem naživo v tomhle měřítku je něco naprosto výjimečného a provedení mladého mezinárodního orchestru ONO (Ostrava New Music Orchestra) bylo, nakolik můžu posoudit, precizní.

Info

Zásadní Xenakis
5. 11. 2019 DOX - Centrum současného umění, Praha

foto © Zdeněk Chrapek

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.