Jan Starý | Články / Reporty | 07.11.2019
„Pokaždé, když otevřu partituru, objevím v Xenakisovi něco nového, nějaký detail, postup, souvislost. A uvědomil jsem, jak skutečně mistrovská je jeho instrumentace.“ Tak nějak uvedl dirigent Petr Kotík trojici kompozic řeckého skladatele Iannise Xenakise pro velký orchestr. Poté bez dlouhých rozborů spustil smršť.
Zvuková komplexnost brala dech. V obrysech bylo snadné sledovat střídání smyčcových náporů a subtilnějších partů dřevěných dechů, po zaměření na interakce nástrojů ale vyplývaly na povrch dílčí změny, akcenty žesťů či rytmické posuny bicích. Plynulé přelévání hudby pak mělo při mohutném zvuku místy až psychedelický efekt deformace prostoru. Skladba jako by v repeticích motivů stála na místě, ale zároveň se lineárně posouvala bez striktně dané, přehledné struktury. Díky tomu také při vší intenzitě nikdy nedošlo na prázdnou pompu: napětí nemělo vrchol nebo řešení, mohlo jen pokračovat po nejasné, fascinující cestě vpřed.
Na úvodní, čistě orchestrální skladbu Ata (1987) navázala kompozice Troorkh (1991) se sólovým partem pro trombón, kterého se ujal William Lang. V ní pro změnu vynikla specifičnost Xenakisovy hudební řeči, včetně zběsilých „tekutých“ glissand. Orchestr tentokrát hrál dynamičtěji, více se pracovalo s tichem nebo zvukem jednotlivých sekcí a zásadní roli měl lyrický i abstraktní, extrémně náročný trombón. Jak přehlednější pasáže, kdy se s trombónem prolínaly žestě, tak zdánlivě chaotické části se přitom držely v rámci zvláštního, ale konzistentního xenakisovského systému, ve kterém dávaly smysl. Překvapivě uvedená skladba Keren (1986) pro sólový trombón pak jako by byla mikrokosmem většího orchestrálního díla, kde zaujala především nečekaná lyrika.
Na závěr zazněla kompozice Äis (1980), kterou skladatel popisoval jako zvuk uvědomění si vlastní smrtelnosti. To znamenalo v rámci vážné hudby mimořádnou „temnotu“. A barytonista a hráč na sólové bicí, kteří doplňovali disharmonie a drama orchestru, posouvali vyznění ještě dál. Zpěvové party se přesouvaly od androgynního lkaní po výkřiky a výštěky, perkuse dávaly celku lehce etnický nádech a v kombinaci s bicími v orchestru budovaly atavistickou, animální atmosféru.
Příležitost vidět velký orchestr s moderním repertoárem je spíš vzácnost a podle toho se o akci mluvilo. Nutno říct, že zaslouženě. Možnost ocenit Xenakisovu práci se zvukem naživo v tomhle měřítku je něco naprosto výjimečného a provedení mladého mezinárodního orchestru ONO (Ostrava New Music Orchestra) bylo, nakolik můžu posoudit, precizní.
Zásadní Xenakis
5. 11. 2019 DOX - Centrum současného umění, Praha
foto © Zdeněk Chrapek
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.