Články / Reporty

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková | Články / Reporty | 10.03.2020

Dánska pesničkárka Agnes Obel je pozoruhodné stvorenie. Vystačí si s málom - jej jemné údery do klavíra a zasnený spev s príjemnou dávkou škandinávskej melanchólie už učarovali mnohým. Práve táto nezvyčajná zmes pritiahla v pondelok večer do divadla Hybernia, kde Agnes Obel predstavovala svoj nový album Myopia, rôznorodé publikum.

Nie som príliš zvyknutá na koncerty na sedenie a už vôbec nie v takto reprezentatívnych priestoroch. Koncert bol síce vypredaný, avšak pár minút pred avizovaným začiatkom stále nebol problém zbadať neobsadené sedačky. Prípravu som podcenila a belgickú predkapelu River Into Lake som si stihla napočúvať len zbežne. Z nahrávky zneli ako jednoduchý elektronický popík. Prekvapilo ma však, keď na modro nasvietenú scénu prišiel osamotený pán, ktorý sa predstavil ako Boris z Bruselu. Tvrdil, že je veľmi rád, že s nami môže chvíľu pobudnúť a zahrať nám. Z Borisa sa nakoniec vykľul vtipný spoločník, svoju kapelu predstavil vymenovaním nástrojov, na ktoré celú dobu hral len on. Bohužiaľ to nebola dostatočná náplasť na neodbytný pocit, že miestami vesmírne a miestami retro znejúca hudba sa na divadelné pódium nie príliš hodila. S fotografkou sme počas prestávky rozoberali, kde by to vyznelo lepšie, hlasujem za malý zafajčený bar s dvojkou červeného.

V pauze sa zo sály do foyer ozývalo hlasné čvirikanie. To bolo vlastne prítomné už pred prvým koncertom, jeho funkcia bola nejasná. Spolu so známym modrým osvetlením vo mne vyvolalo akýsi neprirodzený pocit, pri ktorom som si uvedomila absenciu scénografie. Tieto úvahy však prerušil nástup troch dám v čiernych kostýmoch s bielym topom, ku ktorým sa pridala aj samotná Agnes Obel odetá ako víla celá v bielom. Intro bolo akustické a potom sa Obel presunula za klavír a prihovorila publiku. Aj ona bola veľmi rada, že je v Prahe, spomínala na Palác Akropolis, kde hrala naposledy, údajne skvelé miesto, i keď viacej klubové ako toto majestátne divadlo.

Setlist tvorili staré aj nové pesničky a Agnes Obel sa ešte zopárkrát s germánskym prízvukom na angličtine prihovárala publiku. Dozvedeli sme sa, že dneska tam s nami sedí aj jej mama, a preto je interpretka nervózna, ale aj to, že čierna diera v jej hlave pohltila, ako sa po česky povie „thank you“. To vlastne nevadí, pretože štvorica žien na pódiu pod jej vedením predvádzala jednu jemnú klavírnu baladu za druhou, dva sláčikové nástroje dodávali zamatovému hlasu dávku melanchólie i nevtieravej naliehavosti.

Hoci som po hudobnej stránke očakávala trochu ohromujúcejší zážitok, nemôžem Agnes Obel s kapelou vyčítať neprofesionalitu. Rušivo však pôsobilo nasvietenie scény, ktoré sa menilo z ružového cez fialové až po modré. V druhej polovici sa na chvíľu rozsvietili obyčajné žlté žiarovky a scéna na chvíľu pôsobila prirodzene, možno i trochu magicky, ale po chvíli sa opäť pridali rušivé farby. Agnes Obel večer ukončila prídavkom a v jednom zo svojich posledných príhovorov konečne rozlúštila hádanku, ktorá ma trápila od samotného začiatku. Pred pesničkou Island of Doom spomenula, že bežne majú za sebou výzdobu, pripomínajúcu džungľu a zrovna k tejto pesničke by sa náramne hodila. To už neposúdim, ale aspoň som pochopila to neutíchajúce čvirikanie pred oboma vystúpeniami.

Info

Agnes Obel (dk) + River Into Lake (be)
9. 3. 2020 Divadlo Hybernia, Praha

foto © Mária Karľaková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?