Články / Sloupky/Blogy

Žebříčky Full Moonu: album roku 2018

Žebříčky Full Moonu: album roku 2018

redakce | Články / Sloupky/Blogy | 09.01.2019

Do roka a do dne. Malé radosti, velká překvapení, koncertní jistoty i nové objevy. Redaktoři Full Moonu i jejich blízké okolí rekapitulují hudební rok 2018. V další anketě rekapitulujeme zásadní desky. Shody, rozpory, překvapení, návraty i jistoty. Tanec, emoce na úrovni, sáčka i krvavé klouby.

Akana
Elza Soares – Deus é Mulher
Brazilská Věc Makropulos opět zasahuje. Ve svých jednaosmdesáti letech je sice varovným příkladem toho, jak to děsivě přehnat s plastickými operacemi, ale muziku dělá fantastickou. V životě zakusila leccos a z jejího hlasu je to znát. Před dvěma lety ohromila moderní a hlasitou deskou A Mulher do Fim do Mundo, ta loňská je možná ještě lepší. Tohle je závěr kariéry srovnatelný se znovuzrozením Johnnyho Cashe v devadesátkách.

Shame – Songs of Praise
Punkově neurvalé, uřvané a nepodlézající, a přece hitové. Jejich venkovská idylka v klipu One Rizla je k sežrání. Sympaťáci.

Daughters – You Won't Get What You Want
Neznal jsem a s úvodním City Song už jsem se obával dalšího utahaného, sebevzhlíživého post-něčeho. Následující Long Road, No Turns a pak i celá deska tuhle představu dokonale rozbila. Už nemusím smutnit nad koncem Swans. Je to jiný druh energie, ale pohlcuje a drtí s podobnou nekompromisností. Temná, mysl rozleptávající slast.

Please the Trees – Infinite Dance
Dokonalá ukázka přirozeného a věrohodného vývoje kapely. Navíc má tohle album skvěle dotaženou dramaturgii, takže nejlépe funguje vcelku.

BraAgas – O ptácích a rybách
Otázka, co dál s modelem adaptací folklórních kusů z Balkánu a Středomoří visela nad BraAgas už nějaký ten čas. Čekal bych cestu nějakých zvukových modernizací, místo toho přišel úkrok na domácí píseček. Ten je za poslední dekády sice už notně rozrytý, příspěvek BraAgas je ale parádní a přináší do něj nové hračky. Díky geograficky i historicky široce rozprostřenému nástrojovému parku jsou jejich úpravy zvukově neortodoxní, ale o to vitálnější. Krásně zahráno i zazpíváno. Tudy ano, přátelé.

WWW Neurobeat – Neutopíš se dvakrát v téže řece
Ondřej Anděra je zpět v nejlepší formě. Málokdo z jeho generace dokáže takhle přesvědčivě pracovat s češtinou.


David Čajčík
Young Fathers – Cocoa Sugar
Chci stárnout s Young Fathers. Vidět jejich třetí comeback, osmou rozlučkovou tour, kupovat si Meet&Greet balíčky za tisíce korun a doma mít celou diskografii včetně bootlegů a japonských edic. Cocoa Sugar už mám, děkuju pěkně.

Daughters – You Won't Get What You Want
Hajp got real, ironicky vzhledem k názvu aktuální desky Daughters, kteří teď dostávají určitě víc, nežli chtěli.

Bliss Signal – Bliss Signal
Každý rok vyjde maximálně pět alb, které posunují metal dál. Loni to překvapivě nebyli Portal. Mumdance meets Altar of Plagues - je potřeba říkat víc?

Lukáš Grygar
Brandi Carlile – By the Way, I Forgive You
Tzv. silné písničky a v nich ještě silnější refrény. Jestli jste slyšeli srdceryvnější, než má The Joke, chci ho slyšet taky. I have been to the movies/ I've seen how it ends/ And the joke's on them.

Super Unison – Stella
Říká se, že loni byli nejnasranější Hot Snakes, a já si dovolím nesouhlasit. Je mi úplně jedno, kdo jim to produkoval (Albini), ale rozhodně se mnou mává tracklist v čele s Parts Unknown, hymnou veškerý současný progresivní frustrace.

Thalia Zedek Band – Fighting Season
Jméno, které si poslechneš z respektu, ale pak si tě účelná kytara a stejně tak účelný zpěv vezmou do náruče a ukážou ti, jak jednoduché a přímočaré to někdy může být.


Jirka Jakoubě
Daughters – You Won't Get What You Want
Author & Punisher – Beastland
Wye Oak – The Louder I Call, the Faster It Runs
Slepily se mi všecky stránky, tak nevím, jestli je to porno nebo bible. Postpunkovější než postpunky, stigmata k narozeninám, který slavíš čtvrt roku. Daughters jsou umělý dýchání i autanázie v jednom, všichni ostatní stojí opodál. Ještě se třesu.

Jakub Koumar
Tim Hecker – Konoyo
V hudebním světě Tima Heckera dochází k neustálým otřesům. Původně velmi opatrnou elektroniku časem začal rozbíjet akustickými nárazy, složitými strukturami a nečekanými zvraty. Přes tento vývoj ale nikdy neztratil kontakt s rozvážností a poklidem. Snad i proto mu učarovala japonská dvorní hudba gagaku, jejíž vliv je extrémně patrný na nové desce Konoyo. V překvapivě rozvíjených skladbách našel dokonalou rovnováhu mezi meditativností a živelností. Konoyo je harmonický svět, nepředstavující jen vyváženost autorovy hudby ale i Hackera samotného. Jin a jang.

Gas – Rausch
Klíčová osobnost elektronické hudby, německý skladatel a dlouhodobý psychedelický experimentátor Wolfgang Voigt se loni vrátil po dlouhých sedmnácti letech do aktivního hudebního života s vydařeným albem Narkopop. Že zatím nemá v plánu žádné další odmlčení, dokázal loni s novou deskou Rausch připomínající intenzivní, potemnělou zvukovou cestu, jejíž směr je přímý, ale konec neurčitý. V okázalých kompozicích se hromadí neočekávatelné pulzy, údery do strun cimbálu, ale spojují se zde i protipóly rytmu a beztvarosti, zvuková intenzita i ambientní techno. Rausch je mohutná elektronická symfonie tichého přemítání i horečnatého blouznění.

Irmin Schmidt – 5 Klavierstücke
Dva klavíry, jeden preparovaný podle metodiky Johna Cage, druhý správně naladěný. To je vše, co spoluzakladatel jedné z nejvlivnějších kapel rockové avantgardy Can a skladatel monumentální filmové a symfonické hudby Irmin Schmidt potřeboval pro svou nejnovější nahrávku. Schmidt propojuje atonální hudbu s melancholickými, až úzkostnými melodiemi. V pěti klavírních skladbách nechává vyniknout harmonické kontrasty, přimíchává terénní nahrávky a propojuje západní avantgardu s inspiracemi hudbou Dálného východu, aniž by podlehl komplikovanosti.

Davo Krstič
Kamasi Washington – Heaven & Earth
Kamasiho Washingtona mi doporučil lídr The Cinematic Orchestra Jason Swinscoe, když mluvil o fakt skvělém trojalbu The Epic. Skvělé opravdu bylo, stejně jako jeho následovník. Kamasiho jazz je živelný a sexy.

Aurora – Infections of a Different Kind, Step 1
Inteligentní taneční dark pop se skvělými texty. Od předchozího alba obrovský skok.

Riverside – Wasteland
Album jako terapie po smrti zakládajícího člena Piotra Grudzinského. Inspirováno apokalyptickými vizemi z románu Cesta a počítačové hry Fallout. Smutek, naštvanost, něha. Poláci jedou!


Veronika Kubanková
Vessel – Queen of Golden Dogs
Bad Zu – Zupreme
Rival Consoles – Persona


Veronika Miksová
Panenské plameny – Poníčky
Povodí Ohře – Povodí Ohře
Goat Girl – Goat Girl


Zdeněk Němec
Návrat Robyn s albem Honey, pro kterou jsem měl vždycky velkou slabost. Nový materiál nenabízí nic převratného ani strhujícího jako v minulosti, kdy její desky přetékaly energií. Aktuálně jde o kouzelný electropop jako stvořený pro relax ve vaně. V hlavě tančím a koupu se.


Michal Pařízek
Marianne Faithfull – Negative Capability
Tady žádná slova nepomohou. Pusťte si to. Hned.

Sons of Kemet – Your Queen is a Reptile!
Kamasi Washington vydal skvělé album, jazzu je vůbec všude okolo plno, třeba Maisha nebo Harriet Tubman, to jsou desky jako hrom. Jenže Sons of Kemet mají ještě něco navíc. Nevím co.

Tomáš Palucha – Čaro
Jediná kapela na kterou používám emotikony.

Dominik Polívka
Daughters – You Won't Get What You Want
Vskutku vydařený a překvapivý návrat.


Maria Pyatkina
Shame – Songs of Praise
Shame dokázali na svém debutovém albu nečekaně dobře oživit docela ohraný žánr postpunku. Spojili v něm zuřivou energii britských hooligans s neotřelými melodiemi a přírodním charismatem. Nejenergičtější deska, kterou jsem během roku poslouchala.


Martin Řezníček
James Cole – Stanley Kuffenheim
„Prej jsem chyběl se svým jedem, tak jedem.“ Chyběl... James Cole prošel v posledních několika letech velkou duševní proměnou, jeho flow ale neztratila nic ze své jedovatosti, naopak mu dává do ruku tuny ostré munice. Každá nová deska má být ta nejlepší, v tomhle případě se to povedlo.


Jan Starý
Silvia Kastel – Air Lows
Sofistikované synťákové patterny, které v zásadě suplují fungování ambientního trip hopu, jaký by snad mohl být bez všech klišé.

Carla Bozulich – Quieter
Bozulich hraje přes třicet let, já ji docenil až díky téhle různorodé, emočně nesmírně syrové desce.

Jakub Šilhavík
Mudhoney – Digital Garbage
Na svém desátém studiovém albu zní Mudhoney doslova jako na steroidech, Mark Arm se nekompromisně vypořádává s palčivými problémy současné americké společnosti a špinavé kytarové riffy ostře řežou do uší.

Joe Strummer – Joe Strummer 001
Skvělá kompilace rarit a demoverzí, která názorně dokazuje, že Joe Strummer nezapomněl psát punkové hymny ani po zániku legendárních The Clash.

Houpací koně – Desolation Peak
Zlatá éra Houpacích koní, kterou odstartovalo album Everest, ještě zdaleka nekončí. Na novince Desolation Peak kapela hýří nebývalou energií a inspiraci hledají v nespoutaných příbězích Jacka Kerouaca.


Jakub Šíma
Pusha T – Daytona
Černočerná intenzita, dvacet minut nedávajících prostor k odpočinku, Pusha T ještě nikdy nezněl tak kousavě a zlověstně.

Earl Sweatshirt – Some Rap Songs
Deska, ke které se jen těžko hledá cesta, naoko nedotažený mix, hmatatelná odevzdanost, písně bez struktury, jejichž krása se skrývá hluboko pod povrchem.

Ocean Wisdom – Wizwille
Ocean Wisdom údajně sedm let trénoval zavřený ve svém pokoji, než se odvážil pustit výsledky svojí práce ven. Wizville je zasloužená odměna, na níž je kromě respektu k tradicím žánru, perfektní techniky (triple time rap? Wiz při něm bude dělat kliky) patrná také pokora a cit pro hit. Utajený živák ve Face2Face potvrdil, že výše řečené platí i naživo.

Další:
Vince Staples – FM!, Yves Tumor – Safe in the Hands of Love, Noname – Room 25, Mick Jenkins – Pieces of a Man, Jorja Smith – Lost & Found, Denzel Curry – TA13OO, Cardi B – Invasion of Privacy, Buddy – Harlan & Alondra, Daughters - You Won't Get What You Want, Jpegmafia – Veteran, Hprizm – Magnetic Memory, Czarface – Czarface Meets Metal Face, Roc Marciano & DJ Muggs – Kaos, Hermit and Recluse – Orpheus, Saba – Care for Me, Young Fathers – Cocoa Sugar.


Filip Švantner
Daughters – You Won't Get What You Want
Všetko, čo môžeš aj nemôžeš čakať od reunionu svojich obľúbencov.


Karel Veselý
Kids See Ghosts – Kids See Ghosts
Můžete si o Kanyem Westovi myslet cokoliv, dokud bude točit desky jako je tahle, nemám problém. Mohl by klidně natáčet i koprofilní porno a pořád bych ho miloval, pardon. S Kidem Cudim natočili desku o svých vnitřních démonech a je to nejblíž, jak se dostal k My Beautiful Dark Twisted Fantasy.

Pusha T – Daytona
Beaty Kanye (zase), rap veterán (ex-Clipse), který nevydal jedinou trapnou skladbu. Beef s Drakem byl možná zbytečný, ale teď už každý ví, že i po čtyřiceti je Pusha T nejvíc.


Waghiss
Decultivate - Milovat
Po strašně dlouhém čekání mi zase jednou kapela sedla na závit. Devět minut? Devět dokonalejch minut. SKAP!

Cancer Bats – Spark That Moves
Vrátil jsem se k debutu Ghost of a Thousand a nechal se vyhodit z kapely, co se snažila o špinavý rock'n'roll, jenže na trůn z pařezu se vejde jen jedna dřevorubačka. Překvápko. Hymna za hymnou! HAIL DESTROYER!

Fucked Up – Dose Your Dreams
Návrat k David Comes to Life? Dvojalbum daleko za hranicema hardcore/punku nebo indie nebo co že to Fucked Up vlastně hrajou? A jo, písničky. Spousta písniček. Totální úlet!

Harm's Way – Posthuman
Will Putney mi zkurvil novou desku Pig Destroyer, ale Harm’s Way na sebe sahat jen tak nenechají. Totální buldozer s nejkrásnějším obalem zabalený do IKEA produkce.

Vein – Errorzone
Přeju si, aby takhle zněl nu-metal z počátku milénia. Přesně takhle! Pak bychom se za něj aspoň nemuseli stydět.

KEN mode – Loved
Kanada vládne. A zase jednou se zabijí. Soundtrack to the mass shootings. Psychopatie na krev. Milováno.

P ◤ I S - Naše Večery
"Doufám že jednou budu taky schopen někoho milovat tolik, abych vytvořil tak krásnou desku." (Anonym)

Daughters – You Won't Get What You Want
Comeback jako prase. Sáčka, kravaty, hnus a bahno. Ano, má dcero. ANO!

Martina Wes
Rutka Laskier – Protiklady
Jsi toho jitra při smyslech/ Obepínáš mne pozpátku/ Jsi pozdní ráno a kat/ Vážeš mi oprátku.

Daughters – You Won't Get What You Want

Stárneš – Stárneš
Jeho úhlavní nepřítel byl kapitán, který měl hák a jmenoval se Hook. Hook!

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #128: Hlavně aby to nebylo naposledy

Michal Pařízek 19.04.2024

Tohle je Šejkr Sharpe edition, ne snad tedy úplně komplet, ale vlastně nakonec ano. V pořadu zazní hned několik ukázek z programu plus jedna motivační na závěr směřuje taky na…

Šejkr #127: Jak je důležité nevyhrát

Michal Pařízek 05.04.2024

O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…

Hudba pre každého a každý pre hudbu (Žižkovská noc 2024)

Zuzana Valešová 30.03.2024

Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.

Šejkr #126: „Ono se to k tobě blíží“

Michal Pařízek 22.03.2024

„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.

Preview: Jeden svět 2024

Ondra Helar 19.03.2024

Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.

Šejkr #125: Jako v křesle

Michal Pařízek 08.03.2024

Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.

Šejkr #124: „praise your cringe“

Michal Pařízek 23.02.2024

„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.

To nejlepší z první dekády festivalu Ment (Andraž Kajzer)

Andraž Kajzer 13.02.2024

Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.

Šejkr #123: To podstatné již…

Michal Pařízek 09.02.2024

Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...

Šejkr #122: „El color de los días“

Michal Pařízek 26.01.2024

„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace