Životodárné blues (Blues Alive 2021)

Tak se to povedlo, 25. ročník Blues Alive došel do zdárného konce. Alespoň na ty tři dny byl svět jako dřív, klobouk dolů před organizátory. I ve stínu viru a stoupajících statistik o počtu nakažených se v Šumperku podařilo uskutečnit festival, který nebyl takřka v ničem omezený, snad jen lehce sníženou kapacitou a absencí nočních jam sessions. Díky za to.

Sobota je vždycky na Blues Alive velké finále a jako takové si zaslouží i pořádný start. Šumperská akce každoročně dává příležitost mladým kapelám, které vzešly z klání Blues Aperitiv, a z těch, které vystoupily letos, nejvíce zaváleli Slováci Beans & Bullets. Jejich notně tvrdý blues rock sršel téměř hmatatelnou energií a drivem. Precizní vystoupení bez nervozity zahrané se strhujícím tlakem.

Z úplně jiného hudebního těsta byl Elijah Wald. Nenápadný, usměvavý „chlapík od vedle“, jen s otlučenou kytarou a harmonikou, přivezl klasické akustické blues v té nejsyrovější podobě a rozdělení sálu na jeviště a hlediště najednou působilo jaksi nepatřičné. Znamenitému setu by to více slušelo v zaplivané špeluňce kdesi na jihu Spojených států, i ten ošoupaný šumperský kulturák byl nějak moc nóbl. Wald neměl tolik publika, kolik si zasloužil, ale co autenticity týče, letos to spolehlivě vyhrál.

Britské blues se v Šumperku vždycky těšilo značné oblibě a v případě bandu Marcuse Bonfantiho, toho času posíleného o Paddyho Milnera za hammondkami, tomu nebylo jinak. Tvrdé, špinavé, hlasité – ale zároveň odehrané se skvělým feelingem a vysokým nasazením.

Kirk Fletecher byl takhle na konec festivalu vcelku náročné sousto. Ne že by snad blues přetvářel do nějakého nového tvaru, v tomto ohledu byl v podstatě konvenční. Jeho hráčská virtuozita byla ale taková, že se jeho výkony – a vůbec výkon celé jeho kapely – dal obtížně vstřebat. Not, kytarových běhů, melodií a figur tu bylo vážně hodně.

fotogalerie ze třetího festivalového dne k vidění zde

Plakátově největší jméno, legenda John Primer, byl vedle toho ve svém tradičním pojetím doslova balzámem. I u tohohle téměř osmdesátníka se ukázalo, že blues je životodárná energie. Primer nepotřeboval show na to, aby uhranul, stačily mu jen hypnotické figury a pár klasik z repertoáru Muddyho Waterse, v jehož kapele působil. Když pak dozněly poslední tóny Sweet Home Chicago, k níž se přidali i dříve vystupující muzikanti včetně Fletchera a Bonfantiho, bylo to téměř euforické. Roztančený sál budiž důkazem.

Vyvážený jubilejní ročník Blues Alive ukázal, že i v době, která kultuře nepřeje a podle některých „kapacit“ je to dokonce něco, co teď vůbec není potřeba, vytrvalost přináší ovoce. A připomněl, že setkávání a možnost společně vnímat živou muziku je tím nejlepším lékem, na všechno. Jak to kdysi řekla zpěvačka Jana Koubková? Když je mi špatně, tak si zpívám blues. A zpívám si ho, i když je mi dobře. Tak zase za rok.