Kremace | Články / Reporty | 01.12.2018
Začalo se tak přesně, že jsme dorazili doprostřed setu Deathrite, deathmetalového spolku z Drážďan. Docela dobře naučená show, zřejmě si toho hodně psali do deníčku, když předskakovali Napalm Death nebo Full of Hell. Asi bych byla spokojenější, kdyby zpěvák na konci nehonil stojan mikrofonu.
Periferně jsem zahlídla obskurnosti silně připomínající umělecké kovářství z facebookové skupiny Hudební bazar. Stojany, z nichž srší plameny, ale na které se nechceš nabodnout. Pak k nim s patřičnou pompou nastoupili belgičtí Evil Invaders, jejichž thrash metal na speedu vyprovokoval i k mikromoshpitu. Oproti vyprodaným koncertům zbytku jejich tour se tady museli spokojit se slabou stovkou hlav. Na nadšení ze zběsilého sázení riffů jim to ale neubralo. Sousto pro autistického epileptika.
Mantar jsou nejen těžkotonážní směsicí punku, metalu, rokenrolu a doomu, Mantar jsou jen dva, Mantar jsou hyperaktivní vytrvalec Hanno Klänhard a Erinç Sakarya. Jeho bicí samopal je přesnější než hodinky, ale umí i pěkně zvolnit a nechat tě roztéct do podlahy. Při poslechu jejich alb si lze jen málo představit, čeho jsou schopni naživo. Údernost hudby osciluje okolo precizní rytmiky, hutné kytary a punkového jádra, oproti předchozím kapelám jsou uvěřitelní, osobití a svérázní. Jaká úleva. Endorfiny vyplaveny na rok dopředu.
Přerod zpěváka Adama Clemanse z obyčejného metaláka mimo pódium na špinavého otrhance na pódiu je vždycky zážitkem. Nikdy jsem Skeletonwitch neviděla v předchozí sestavě s Chancem Garnettem, který si to dozpíval až k vyhoštění z kapely, Clemans ale zvládá všechny hlasové polohy bravurně a je ústředním elementem celé šou. Zkřivený ksicht, zválené džíny a rukavičky, tak to máme rádi. Je to thrash, co se nezasekl u laciné dupárny, je to mašina nezdolnosti, skvělých kompozičních postupů a blackové razance. Víc takových koncertů, víc takových metalů i víc Mantarů.
Skeletonwitch (us) + Mantar (de) + Deathrite (de) + Evil Invaders (be)
29. 11. 2018 Nová Chmelnice, Praha
foto © Ulric Eriksson
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.