Zola Jesus, 31.8.2016, NEONE, Praha

Poslední částečky dýchatelného vzduchu požírá tma a z jejích útrob znenadání vychází dvě křídově bílé bosé nohy. Zbytek přikrčené postavy je zamotaný do změti rudé látky a dlouhých havraních vlasů. Chvíli klidně postává na místě, ale mžikem se ocitá v záchvatu divokého spontánního tance. Křižuje pódium, svíjí se na zemi, šermuje rukama, prodírá se hustým kouřem. Ztrácí se v něm a opět nachází. Nabírá síly a hned zas pulzuje. Je jako srdce. Přerostlé, neklidné, buchbuch buchbuch. Nádherným naléhavým hlasem jako by neúnavně přivolávala k životu bytost, které právě ona coby obří srdce schází. Jenže bytost nepřichází. Tak s posledním výkřikem odevzdaně sestupuje do okolní krajiny plné lidí a nechává se pohltit. Náhle zmizí, není. A teď už konec hry na nějakého Zolu, ježiš! Byl to přeci jen koncert.