Články / Reporty

Zralá romantika Marka Lanegana

Zralá romantika Marka Lanegana

Akana | Články / Reporty | 22.11.2019

Kouzlo osobnosti, charisma, ledabylý šarm. Když se někomu těchto vlastností dostává v takové míře jako Marku Laneganovi, má na pódiu z poloviny vystaráno. Samozřejmě že pokud by se na tyto dary spoléhal až příliš a šidil na muzice, pozná se to a šarm se rázem změní v povýšenou znuděnost. Ničeho takového se Lanegan pochopitelně nedopouští, jen prostě nemusí sahat k otřepaným rockerským pózám a podkuřování publiku, aby zaujal. Stačí mu postavit se k mikrofonu s nadupanou kapelou a skvělou albovou novinkou Somebody's Knocking v zádech a spustit. Jeho orvaný, jako přes struhadlo tažený hlas si vás okamžitě přitáhne sám. Minimální prodlevy, autorské komentáře nejsou potřeba, všechno je v písních.

To John Robb, frontman a baskytarista předskakujících The Membranes, ostrovních postpunkových veteránů, se musel snažit o něco víc. Neustálým pohybem po pódiu a hecováním si kontakt s publikem poctivě a úspěšně vydřel, ačkoli pokus o rozezpívání davu vyzněl poněkud naprázdno. The Membranes měli ve svých začátcích možnost koukat pod prsty velikánům typu Public Image Ltd., Joy Division nebo Gang of Four a jejich písně jsou tímto odkazem nasáklé. Tahle éra zrodila originálnější party, ovšem co se týče věrohodnosti, stěží se jim dá něco vytknout.

Jen o málo mladší Mark Lanegan na podobné muzice rovněž vyrůstal a deska Somebody's Knocking tyhle inspirace odhaluje zcela nepokrytě. První polovina koncertu, sebejistě vygradovaná až k mocně hřmící čtveřici songů Stitch It Up, Burning Jacob's Ladder, Night Flight to Kabul a Beehive, stála z větší části právě na novinkách. Výrazná melodičnost, na níž Lanegan v jejich případě vsadil, se ukázala být tvrdou měnou i v živém podání a vyprodaný Lucerna Music Bar se v tom syrovém a zároveň chytlavém kytarovém náporu blaženě vyhříval.

fotogalerii z koncertu sledujte zde

Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce a přirozeně se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz se zaprášenou, temně bluesovou romantikou amerických dálav, a i pak zůstávala přeladěná na spíše vypravěčskou frekvenci v rámci pomalejších temp s větším podílem kláves. Další čerstvá věc Penthouse High se přes roztomile „neworderovskou“ patinu ukázala být trochu delší, než bylo záhodno, a při následující baladické One Hundred Days už by jednoho málem napadalo cosi o uvadající atmosféře. Nebýt ovšem jiskřivého kytarového sóla Jeffa Fieldera v závěru, které vlak posadilo zpět na koleje a připravilo půdu pro další zaručenou hitovku z nové desky, Name and Numbers.

Na přídavek vytáhl Mark Lanegan Band ještě dvě osvědčená esa z alb Blues Funeral a Phantom Radio, z nichž především Harborview Hospital s projasněnou zvonící kytarou patřila k vrcholům večera. Nakonec, po Laneganově zamávání a odchodu do zákulisí, už jen Fielder ujistil publikum, že na tohle místo se vždycky rádi vracejí a kupodivu to znělo opravdu upřímně. Mark Lanegan je u nás poměrně častým hostem, nicméně výsledkem není oboustranná únava, ale utužující se vzájemné pouto. Přítomnost několika nezdolných a zřejmě nevymýtitelných buranů s telefony v permanentní pohotovosti na tom nic nemění.

Info

Mark Lanegan Band (us)
20. 11. 2019 Lucerna Music Bar, Praha

foto © Mária Karľaková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V kuchyni pod stolem, v atomovém krytu Simony Blahutové

prof. Neutrino 07.07.2020

Průvodcem výstavy je figurka legendární multifunkční hračky - Igráčka, jež neodmyslitelně patřila k povinné výbavě socialistické mládeže.

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.