Dantez | Články / Recenze | 20.08.2019
Každý mileniál hovící osmdesátkovým zvukům spojovaným s gotickou subkulturou musí být vděčný za jeho soudobou renesanci. Už jen samotný Bandcamp je plný projektů, které staví na zmodernizovaných diskotékových syntezátorech, chladných postpunkových kytarách nebo na mechanickým bubeníkem poháněném goth rocku.
Všechny tyto prvky se snoubí v tvorbě Drab Majesty. Dvojice ezoterických bytostí s androgynními alter egy a religiózní fascinací UFO staví svůj takzvaný „Tragic Wave“ na kytarovém tónu připomínajícím nejmelancholičtější momenty diskografie The Cure a éterických klávesách jako od Visage. Vše pohání echem zdobené strojové bicí, při kterých se zasteskne po starém zvuku Clan of Xymox.
To, že jsou jednotlivé elementy dobře známé, ale nevadí, Drab Majesty jejich pomocí vytvářejí jedinečné milieu. Na jednu stranu je hudba éterická, na druhou dostatečně dynamická, aby roztančila i ty nejzašlejší rohy temných klubů, ať už jde o ploužení nebo svižnější tahání za pomyslné závěsy. Melodramatický zvuk doprovázejí podobně laděné texty. Monochromatické duo se zaměřuje zejména na lidské emoce a na vypořádávaní se s nimi – nejen v době postmoderní, ale i v budoucnosti, která nemá daleko k vizím Williama Gibsona.
Symbiózu těchto povah výtečně představila už předchozí deska The Demonstration a novinková Modern Mirror se od zajetého zvuku příliš neodklání, pouze trochu více poodkrývá produkční závoj. Hudba má ostřejší kontury a na určitých místech působí úderněji. Úvodní singl Ellipsis graduje z tradiční postpunkové polohy až do rockového drivu, finální Out of Sequence si zase po celou dobu zachovává konzistentní náboj pomocí důrazných bicích.
Drab Majesty rovněž nezapomínají na aspekty, pro které jsou nejznámější. Modern Mirror i přes obecně brysknější náturu stále pracují se zasněnou, až nadpozemskou náladou. Noise of the Void je až shoegazeově nehmatatelná, alespoň do doby, než se překlopí do katarzního finále, které připomene epickou Not Just A Name z The Demonstration. Možná jen Long Division se až moc skryla za mlhavý závoj, ve zvukovém kontextu alba vyznívá neprůbojně a placatě.
Modern Mirror je dalším vydařeným článkem v diskografii Drab Majesty. I přesto, že kapela pracuje s omšelými prvky, vlévá do nich charakteristickou energii, a tak je představuje v nové, modernější, poměrně neokoukané podobě, která baví, povznáší, ale i dojímá.
Drab Majesty – Modern Mirror (Dais Records, 2019)
bandcamp kapely
živě: Drab Majesty + Body of Light (us)
25. 10. 2019 20:00
Strahov 007, Praha
foto © Teddie Taylor
Jiří V. Matýsek 23.07.2022
Knihu zpopularizoval film s Davidem Bowiem v hlavní roli natolik, až se jeho ikonická tvář dostala i na titul českého vydání. Těžko říct, jestli důvodně.
Jiří Procházka 29.06.2022
Obecně jde spíše o mladistvou hudbu, která vlévá do žil trochu toho puberťáckýho vzdoru a mírného optimismu. Guilty pleasure do dnešní zjitřené doby.
Jiří Přivřel 19.06.2022
Jiný Nick Cave. Ale přeci nechceme, aby pořád trpěl...
Maria Pyatkina 15.06.2022
Z archivu magazínu Full Moon odemykáme recenzi posledního alba belgické skupiny Balthazar u příležitosti jejího vystoupení na pražském festivalu Metronome.
prof. Neutrino 11.06.2022
Po vydání mnoha provokativních bestsellerů jako Třetí Šimpanz nebo Svět, který skončil včera si ve své poslední knize vytknul za cíl srovnat nesrovnatelné. Vytvořil odvážnou tezi...
Veronika Jastrzembská 07.06.2022
Na nové desce The Dream navazují rozmanitostí a rozervaností napříč hudebními žánry, ovšem v jemnější a přístupnější formě.
Paulína Janičíková 21.05.2022
Naplnenie, ktoré prichádza po uvedomení si vlastnej osobnostnej esencie, je stelesnené v záverečnej skladbe a sprievodnom klipe Gentle...
Veronika Tichá 15.05.2022
Přestože jsou texty poměrně negativní, nevyzařuje z nich beznaděj, ale všechny emoce se dostávají ven a nebojí se být divoké, průbojné a drsné.
Michal Pařízek 08.05.2022
Theon Cross je členem Sons of Kemet nebo Seed Ensemble, v posledních letech shodně nominovaných na Mercury Prize, spolupracuje s Nubyí Garcia, Mosesem Boydem nebo rapperem Kanem.
Michal Pařízek 26.04.2022
Dionysus působí zcela jinak, aniž by Lisa Gerrard a Brendan Perry, jehož podivuhodné zájmy a potěšení jsou za nahrávkou cítit zejména, ztratili cokoli ze svého umu, stylu nebo elegance.