David Stoklas | Články / Reporty | 24.05.2022
Těžký náraz do zdi syntezátorového hluku. Kdo čekal minimalistické temné country, musel být zklamaný. Mlha v pevném skupenství, kterou dokázaly prořezávat pouze drze ostré stroboskopy. Toto nebyl western, kdy úporným horkem člověk přichází o zbytky smyslů, ale spíš nehostinný futuristický kyberprostor, kde se chvění strun kytar schovalo za elektrické výboje elektroniky.
Detroitské trojici předskakovali tuzemští Plusminusnula, servírovali diskrétní postpunkové rytmy a v tvorbě dynamiky skladeb, kdy chtěli demonstrovat neudržitelnost současného života, jim pomáhaly gradující údery do činelů a občasný Švejdíkův chraplák. Naproti tomu, Ritual Howls před sebou valili většinu času homogenní kouli hluku, kdy dominantním prvkem byly přebuzené elektronické bicí, které nějakou dynamiku udělají jen těžko. Kde je tento nástroj spíše nutným zlem, tady tvoří velkou část zvuku, hlavně na koncertech, kdy se skrze elektronická udělátka derou tradiční nástroje ven pouze s velmi marnou snahou.
Rozeznávat kontury konkrétních skladeb bylo velice náročné. Zvukové aranžmá a hlasitost nástrojů sice vybízely k pohybu, který se moc neděl, zato se vytrácela veškerá intimita a hloubka. Ritual Howls se omezili na úspornou komunikaci a podtrhovali tak pocit, jako když stojí za zdí. Ne fyzickou, ale jako by se to všechno elektromagnetické vlnění jejich nástrojů zhmotňovalo do neprostupného rastru laserových světel.
Přes to všechno šlo o intenzivní zážitek, kde Ritual Howls tomu, kdo chtěl, nabídli ruku a ponořili se s nimi do asfaltově temného industriálního hluku. Darkwave, cyberpunk, přefuzzovaná baskytara, temné vokály a hypnotické syntezátory. Paul Bancell, s vizáží indiánského náčelníka, se sice se svou kytarou prosazoval těžko, ale i tak poutal pozornost tím, jak se zlým výrazem v obličeji hřímal barytonem o tom, jak jsme sami, ale sami spolu. Škoda že se všechny jejich přednosti a Bancellovy nářky musely cedit přes husté síto hluku, produkované synťáky Chrise Samuelse, který do nich bušil jak smyslů zbavený a zároveň kolem nich tančil jak u obřadního ohně. Těšili jsme se na temné country a dostali jsme temnou diskotéku.
Ritual Howls (us) + Plusminusnula
24. 5. 2022 Chapeau Rouge, Praha
foto © mattwa11is
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.