Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 11.10.2020
Přidržíme-li se metafory vetknuté do titulu festivalu Jazz Goets to Town, byla páteční procházka spíše než poklidným touláním se útokem rozzuřené Godzilly. Své napovídaly už sonické vlny z probíhající zvukové zkoušky, jimiž se otřásalo foyer Bia Central.
Trio KIN, tedy Štefan Szabó (kytara), Michaela Turcerová (saxofony) a Jakub Švejnar (bicí) pokračovalo v letošní tradici dlouhých, volně se přelévajících kompozic, jedné předlouhé, a nepletu-li se, dvou kratších. Jejich masivní kus připomínal hudební střepy, spojoval fragmenty melodií i pouhých zvuků. Uklidňoval ambientním cvrlikáním, znervózňoval disonancemi a drtil pasážemi, které se svou intenzitou daly srovnat snad jedině se Swans. Ale ačkoliv to mělo spoustu strhujících momentů, jako by celku trošku scházela schopnost se skutečně rozlétnout, odpoutat. Hlavně onen delší kus působil dojmem budování napjatého očekávání – a vlastně nic.
Chromb! Co jsem to, hergot, viděl? Každopádně největší úlet festivalu, který ale do dramaturgie perfektně zapadal. Pro tuhle francouzskou čtveřici neexistují žádné hranice. Zběsile poletují od zappovské nevyzpytatelnosti k freejazzovému řevu, od taneční elektroniky k psychedelii. Propracované vokální harmonie trhala tepající rytmika, přesněji arytmika, která svými neočekávatelnými záškuby a vybočeními výborně znervózňovala a znejišťovala. Nespolehnout se na nic a nechat se unášet nespoutaným proudem nápadů, energie a radosti z hraní. Po zásluze oceněno potleskem vestoje. Uf!
Závěrečný festivalový večer začal poklidně. Možná až příliš. První formaci, severskému triu We Are nutno vyseknout poklonu za oddanost věci: Do Hradce Králové přijeli i přesto, že je po návratu čeká deset dnů v karanténně. Bohužel, jejich uvolněný jazz plynoucí na nepříliš zvlněných vlnách saxofonu spíše uspával, než nabíjel. Nic nového pod severním sluncem, naopak spíše nepřekvapivý vývar z toho, čím se skandinávský jazz už několik desetiletí prezentuje.
Další česká premiéra, nadžánroví Melez naštěstí mírnou pachuť první poloviny večera rozptýlili. I tady se postupně budoval pečlivě prokomponovaný, rozsáhlý celek, i tady se ve vlnách střídaly momenty zklidnění a vybuzení. Dominantou byl tentokrát hlas Cansu Tanrikulu, zpočátku beze slov, později se slova a verše postupně vynořovaly z matérie zkreslení a omamovaly zvláštní magií. Hlas se vznášel nad hojně elektronickým abstraktním základem (Elias Stemeseder) i jako by roztrhanými, rozbitými bicími živoucí legendy Jima Blacka. Nelehké, složité, magické.
Uspořádat za dnešních podmínek akci s mezinárodním obsazením, to je čin hodný hluboké poklony. Navzdory všem nepřejícím podmínkám se šestadvacátý ročník Jazz Goes to Town vydařil. Dramaturgická ruka Michala Wróblewského přinesla více abstrakce a improvizace, festival nabírá nový pozoruhodný směr.
Jazz Goes to Town
7.-10. 10. 2020 Hradec Králové
foto © Lukáš Veselý, Jazz Goes to Town
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.