Články / Reporty

Aspoň na chvíli proti ničemu nebojovat? (CTM Festival)

Aspoň na chvíli proti ničemu nebojovat? (CTM Festival)

Natálie Zehnalová | Články / Reporty | 04.02.2019

V Berlíně pokračoval CTM Festival s podtitulem Persistence a po deseti dnech se dobral do zdárného konce. Dvacátý ročník se zabýval strategiemi pro udržování diverzního společenského prostředí a kladení odporu všem silám nabízejícím zjednodušující pohled na svět a nabídl jich celou škálu.

V pátek se k festivalovému publiku přimíchali i technochtiví partygoeři, kteří do Berghainu přišli kvůli Berghainu. CTM, libující si v konfrontování diváka/posluchače s novými trendy, ale tentokrát jako by sklonil hlavu a kopíroval ditochomii housovějšího Panorama Baru a temnotemných sonických experimentů dunících velkou industriální halou. Hlavní schodiště zůstalo celou noc zavřené, což vyvolávalo zvláštní pocit, že něco chybí. Vrcholem večera bylo vystoupení indonéského dua Gabber Modus Operandi, které ve svých setech tvoří divoké koláže klubové a tradiční lidové hudby, a to vše ve zběsilém tempu. Podle vlastních slov hrají "orgasmickou klubovou hudbu o 200 bpm ", přičemž vychází především z javánského jathilanu, tradičního indonéského tance, při kterém démony posedlý tanečník upadá do transu. Směsici doplňuje chicagský footwork, gabba, grindcore a noise, což je ďábelská kombinace. MC přitom strávil celý set na bannery ověšeném pultu, kde předváděl spastický tanec doprovázený spastickým řevem.

V sobotu vystoupila ve Festsaalu Kreuzberg nesourodá dvojice. Obě vystoupení představovala cestu napříč širokým žánrovým spektrem a poskytla příjemný únik z reality. Jemnými tóny rozehřála charismatická zpěvačka, producentka a multiinstrumentalistka Sasha Perera se svým původně sólovým projektem Perera Elsewhere, který se pohybuje na pomezí elektroniky a živé kapely. Po intru se zkresleným vokálem se přidali basák a bubeník a vyvolali vlnu volně přecházející od psychedelického popu po experimentální folk. Jindy převládla elektronika a temnější spodní proud na chvíli získal navrch, pak tempo zase zpomalilo a na několika místech to dokonce zavánělo jazzem.

Následně sál roztančili A Tribe Called Red, mísící prvky hip hopu a dubstepu s indiánským pow wow a notnou dávkou humoru. Na první dojem ztřeštěná show má velmi konkrétní a seriózní základ, jádrem činnosti kanadského dua je boj za práva původních obyvatel a formování indentity nové generace indiánů žijících ve městech. Když se ale tahle vtipně vyhlížející dvojka pohupuje do rytmu a brumlá texty písní, jde především o zábavu. K té přispívá i trojice tanečníků, kteří se na pódiu objevují střídavě v indiánských kostýmech a běžném street dance oblečení a vyjadřují pohybem, co A Tribe Called Red hudbou – že je možné propojit domorodé tradice s moderní městskou kulturou, ať už taneční, hudební nebo životní.

FEMME FATALE NA DRUHOU

Pozdně večerní program se konal v queer centru Schwuz, které je výrazně barevnější a inkluzivnější, v sobotu se ale zdálo neproniknutelnější než Berghain. Před klubem se vytvořily dvě dlouhé fronty a nikdo nevěděl, do které patří a proč se to celé příliš nehýbe. A když jsem se propracovala akorát na představení s názvem Shaneera senegalsko-kuvajtské producentky a umělkyně Fatimy Al Qadiri, byl industriální prostor bývalého pivovaru natřískaný k prasknutí. V Berlíně se bez remcání stojí dlouhé fronty na vstup do klubu, stát frontu za frontou i uvnitř je ovšem poněkud za hranicí přijatelnosti. V hlavním sále zvaném Katedrála vzhlížely stovky párů očí k drobné postavě v upnutých třpytivých šatech, která svou přítomností vyplňovala každý zbývající centimetr v místnosti. Femme fatale Shaneery představuje pro Fatimu prostor ke hře s genderovými stereotypy a queer ženskostí, v němž používá sex appeal i různé lsti. Arabskými melodiemi protkané beaty sváděly k většímu rozmachu při tanci, což v mase těl nebylo dost dobře proveditelné. Přešlapování na místě se tak týkalo pouze fyzické odezvy, mentální napojení fungovalo bezvadně.

Naštěstí se po hlavním setu vylidnilo a mohli jsme se nadechnout u vystoupení brazilské zpěvačky Linn da Quebrady (první proběhlo na úvod celého CTM, kdy předvedla svůj audiovizuální epos Pajubá). Program s názvem Trava Linguas byl koncipovaný jako DJ set, postupně však přešel v intimní koncert a pultík převzal její kolega Pininga. V závěru se androgynní postava v načechraných bílých šatech vydala doprostřed sálu a požádala přítomné, aby se posadili. V tu chvíli jsme se všichni stali aktivními účastníky magického rituálu, jehož přesný účel jsme neznali. Na pódiu hořely svíčky. S lahví v ruce sestoupila mezi sedící diváky jedna z tanečnic, vystavující na odiv své kypré tělo, snad že měla představovat postavu bohyně-ženy-matky. Kudy procházela, rozlévala víno přímo do úst.

Závěrečný nedělní koncert v Heimathafen Neukölln byl po tolika dnech nabitých často náročným programem relativně oddechovou záležitostí. Obzvláště vystoupení anglické zpěvačky Tirzah bylo příjemně lidské, civilní a nabízející dočasný pocit vzájemného souznění. Aspoň na chvíli nebylo třeba proti ničemu bojovat.

Berlín je město neustálých novot, kde festivaly a jiné kulturní instituce zanikají stejně rychle, jako vznikají, a všemu, co má za sebou déle než dvě dekády, hrozí, že se stane živoucí historickou památkou. CTM Festival (a partnerský festival umění a digitální kultury Transmediale, od kterého se CTM odštěpil) ale rok co rok ukazují, že jsou stále progresivní umělecky i ideologicky, a nadto dokážou přilákat široké spektrum fanoušků.

Info

CTM Festival 2019
25. 1. - 3. 2. 2019
Berlín, Německo
fb událost

foto © Camille Blake

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články