Cash Savage: Šťastné písničky nikoho nezajímají

Country, pivo, fotbal. Svatá trojice australské zpěvačky Cash Savage. Nepřehlédnutelná ranařka by kdysi mohla patřit k bandě Neda Kellyho, dnes stojí v čele melbournského hospodského komba The Last Drinks, se kterým prvně vydala do Evropy před třemi lety, kdy jste ji mohli vidět v pražském Café V lese nebo i na Colours of Ostrava. Fanoušci Drones, Beasts of Bourbon nebo Nicka Cavea už vědí své. A taky tuší, že ani letos u nás neodehraje pouze jeden koncert, tentokrát jich bude po Čechách a Moravě rovnou šest.

Australané v poslední době bodují, aktuálně Courtney Barnett nebo Chet Faker. Ale jak vlastně scéna v Austrálii vypadá?

Mění se město od města, tady to ani jinak nejde. Jsem z Melbourne, kde máme prosperující hudební prostředí, hodně skvělých klubů i kapel. Lidi bedlivě sledují komunitní rádia a chodí na koncerty. Je to zdravá scéna, máme štěstí.

Dostat se z Austrálie na turné do Evropy nebo Spojených států není nic jednoduchého ani levného.

Máš pravdu, levné to opravdu není. Všechno si platíme sami, protože momentálně je v Austrálii u moci pravice, což se odrazilo i v podpoře hudby a umění obecně. Ale máme štěstí, že působíme právě v Melbourne. Na cestu se nám podařilo ušetřit z koncertních honorářů, jinde by se nám to asi nepovedlo.

Pro The Last Drinks je to první evropská tour – těšíte se?

Těšíme se moc. Austrálii máme projetou křížem krážem, hráli jsme v každém státě, možná v každém městě, a taky na spoustě místních festivalů. Jet na koncert do Sydney znamená strávit devět hodin na cestě, kde kromě několika benzínek nic není. Je to nuda, potřebujeme změnu. O Colours of Ostrava jsme slyšeli to nejlepší, nemůžeme se dočkat.

Kvůli těm dlouhým silnicím se mnoho Australanů stěhuje do Evropy nebo Ameriky.

S myšlenkou na stěhování jsem koketovala několikrát, ale Melbourne mám až moc ráda. Chybělo by mi.

S Australany bývá často spojován Berlín. Když jsem mluvil s Chetem Fakerem, říkal, že tam bydlet nemůže – prý je tam moc Australanů…

Cha! To má tedy pravdu. Byla jsem tam týden v roce 2013 a téměř každou noc jsem narazila na někoho známého z Austrálie. Hodně divné...

Tvůj strýc hraje spoustu let s Nickem Cavem. Pomáhal ti v začátcích?

Celá moje rodina je velmi hudebně založená, oba rodiče jsou muzikanti. Podporujeme se navzájem.

A co Nick Cave? Je pro tebe hvězda?

Jsem zarytou fanynkou. Na koncert The Bad Seeds jdu, kdykoliv můžu.

V jednom rozhovoru mluvíš o tom, jak tě štve, když se každá australská dark music srovnává s Cavem. Mohlo by to být ale horší, ne?

Jasně, jenže to nic nemění na tom, že je na hlavu, když Australanům stačí, že hraješ temné blues, a okamžitě tě přiřadí k Caveovi. Jako by neexistovalo nic jiného. Rozumím tomu, ale stejně mě to štve.

Právě temnota a melancholie se objevuje u spousty australských kapel, a to mě baví nejvíc. A nejen proto, že mám rád Nicka Cavea.

Máš pravdu. V osmdesátých letech byla australská hudba veselejší, to už ale dávno neplatí. Ani nejsem fanoušek psaní veselých písní, mám pocit, že je nikdo neposlouchá, nikoho nezajímají.

Proč byla v 80. letech australská hudba veselejší?

Možná to bude znít hloupě, ale podle mě to bylo tím, že většina hudby pocházela ze Sydney. Celý rok mají nádherné počasí, tamní hudba je šťastnější a lehčí.

Někomu to vyhovuje, spousta lidí touží být shiny happy za každou cenu.

Nemám problém s veselými písněmi. Píseň může být tvůj kámoš, soudruh, kumpán v časech, kdy ho potřebuješ. Ve šťastných chvílích hudbu nevyhledávám, ale když je mi smutno, správná píseň je můj zachránce.

Před pár lety jsem pořádal koncert The Kill Devil Hills, se zpěvákem Brendonem jsme se dost spřátelili. Jejich hudba mi přijde podobná té vaší.

Wow, díky moc, to je tedy kompliment! Jsem jejich velkou fanynkou, těší mě, že nás srovnáváš. Ti taky nehrají žádnou veselou hudbu. V Austrálii je veliká country scéna, nebo spíš dvě scény: oficiální, odporně naleštěná podle amerického pop country vzoru, a pak ta druhá, temnější, ovlivněná outlaw country. Ta naše.

Měla bys slyšet nějakou českou country... Potkáváte se vůbec s tou naleštěnou polovinou? Nějaké zábavné spory?

O žádných beefech nevím, jen existujeme vedle sebe, dva odlišné světy. Jednou jsme hráli v Tamworthu, kde se koná asi největší australský country festival. Tam nás spousta lidí opravdu nenáviděla, chtěli si poslouchat jen to svoje. Nakonec jsme některé zaujali, ale stejně to bylo divné.

The Last Drinks působí trochu jako jam band, sešlost, která se potkala náhodou na baru. To nemyslím pejorativně, naopak…

Pro nás všechno vždycky začíná na baru (smích), tam jsme se potkali. Proces byl organický, začínali jsme ve třech: já, kytarista Joe a bubeník Rene, ostatní se nabalili cestou, postupně se obměňovali... a dneska je nás šest. Jsme velmi příjemná a uvolněná společnost, cestujeme spolu už několik let a pořád nás to baví. Už jsme trochu jako rodina.

The Last Drinks. Jak jste přišli na tenhle název?

Napadlo mě to jednou ráno, když jsem šla domů, hádej odkud... (smích) Perfektně se to hodí, každý v kapele se rád napije. Drinky máme rádi, nejen ty poslední.

Jaký je tvůj oblíbený?

Moc ráda uzavírám noc panákem whisky, ale jinak jsem pivař. To je další věc, proč se těším do Evropy: vypít si svoji dávku českého piva.

Album Hypnotiser vyšlo před dvěma lety, přijedete s novou deskou?

To ne, chystáme se do studia až po návratu z Evropy. Ale písničky máme napsané a mám z nich velmi dobrý pocit. Tentokrát to chceme udělat jednodušeji, natáčet budou jen členové kapely. S Hypnotiser nám pomáhala spousta kamarádů a hostů, ve studiu jsme měli dokonce dětský sbor. Teď to zůstane uvnitř kapely.

Jak to zvládáš dohromady s trénováním fotbalistů? Jak ses k tomu vůbec dostala?

Pochopitelně v putyce. (smích) V Melbourne existuje taková hospodská fotbalová liga, nic oficiálního nebo vážného, ale je to parádní zábava a docela prestižní záležitost. Trénuju tým The Old Bar Unicorns, který je složen převážně z muzikantů a barového personálu. Tu práci jsem dostala jednou v noci, když jsem na zahrádce popíjela s jedním z majitelů klubu. Unicorns asi nejsou nejlepší fotbalisti, ale vždycky vítězí, protože hrají srdcem. Navíc mají největší fanouškovskou základnu a vždycky se jim nejvíc připíjí. Náš kytarista Joe White je jednou z hvězd týmu.

To je hodně australské... Stejně tak jako Mad Max, předělávka klenotu sklízí velké úspěchy. Jak se na to díváte na druhé straně světa?

Naštěstí zachovali stejného režiséra, takže jsme s tím celkem v klidu. (smích) Myslím, že se to povedlo, a jak říkáš, je to opravdu hodně australské. Je skvělé slyšet zase po letech australský přízvuk v tak velkém hitu. Věř mi, to se opravdu moc často nestává!

Rozhovor vyšel v magazínu Full Moon #51-52.