PLAYER FM

Články / Seriály / 10+1

10+1

10 + 1 = Eduard Tomaštík

10 + 1 = Eduard Tomaštík

|

Dirigent, sbormistr, tenorista, a cimbalista Eduard Tomaštík je zakladatelem komorního souboru staré hudby Societas Incognitorum, spolupracoval se slovenským jazzovým triem Pacora. Mimo to je také členem tria Ponk, které již za několik dní vyráží na prestižní hudební přehlídku a veletrh WOMEX do Santiaga de Compostela.

Metallica – Master of Puppets (1986)
Z metalové scény je pro mě tato deska přelomová. Nejen že nastolila v daném žánru nový směr, ale způsob, jakým Metallica pracuje se zvukem a hlavně s komplikovanou formou jednotlivých songů, je velmi rafinovaný. A přitom působí zcela přirozeně. To vše jsem ocenil až nyní, dvacet let poté, co jsem na desce ujížděl v pubertě.

Queensrÿche – Operation Mindcrime (1988)
Koncepční album, které přineslo do stojatých vod heavy metalu koncem 80. let nový dech. Na některých místech se jedná téměř o filmovou hudbu s náznakem jakési nové psychedelie. Hudební koncepce vtáhne člověka okamžitě do příběhu a nepustí ho až do konce. Velkým objevem byl vokální projev zpěváka Geoffa Tatea – skutečně výrazný hlas.

Dire Straits – Love Over Gold (1982)
Vokální a kytarový projev osobnosti jménem Mark Knopfler mě vždycky fascinoval. Poznáte ho během několika sekund. Celá jeho tvorba je oproštěna od jakéhokoli typu hudebního exhibicionismu, jde a priori o obsah sdělení. Krásným dokladem je úvodní song Telegraph Road, který, ač trvá bezmála patnáct minut, když skončí, snesli byste jednou tolik. To mi přijde velký kumšt a zároveň skvělé řemeslo.


Stromboli – Stromboli (1987)
Stromboli v čele s Michalem Pavlíčkem se dostali na české hudební scéně 80. let kompozičně nejdál. Melodická invence, atypická harmonie, skvělé vynalézavé aranže staví Pavlíčkovo Stromboli na pomezí vážné hudby a intelektuálního rocku. Zatímco hudba Pražského výběru, kde se Pavlíček nemálo angažoval, byla výrazně politicky orientovaná a v podstatě velmi přímočará, tvorba Stromboli na politiku rezignuje a je navíc obohacena o jakousi intimní poetiku. A právě to mě na tomto projektu od začátku bavilo.


Yes – 90125 (1983)
Hudební diskografii Yes znám celou a není jí málo. Ale díky této desce se Yes asi nejvíce změnili. Trevor Rabin způsobil, že hudba Yes, do té doby velmi komplikovaná a monstrózní, se stala více aktuální, moderní, více přímočará a úderná. A přitom neztratila na komplikovaných detailech, které si mohla dovolit osobnost s velkým hudebním přesahem, vybavená skvělou kytarovou technikou a výrazným hlasem Trevora Rabina (který je mimo jiné autorem filmové hudby k mnoha kultovním americkým filmům!). Jeho působení v Yes na dalších dvou deskách bylo pro kapelu velkým štěstí.

Béla Fleck and Flecktones – Left of Cool (1998)
Když jsem poprvé slyšel Flecktones, a byla to právě deska Left of Cool, tak mi spadla čelist. Netradičnost instrumentálního obsazení (banjo, flétna a Future man a jeho „bicí“), obrovský žánrový přesah začínající na swingu a končící na rapu či klasické polyfonii, a v neposlední řadě neomezené technické možnosti všech čtyř členů kvarteta mě zcela pohltila. Vzpomínám si, že mi tuhle desku přinesl jeden kamarád kytarista, během týdne jsem si ji poslechl asi třikrát a pak ji vrátil. Zhruba po dvou týdnech jsem dostal totální absťák. Od té doby Bélu miluju, a to jak v rámci Flecktones, tak jeho sólových projektů.

Pat Metheny – Still Life (Talking) (1985)
Pat je od malička znám jako hudební génius. Není náhoda, že od svých mladistvých let učí na jazzové vysoké škole Berkeley. Já jsem se k jeho tvorbě dostal (nebo spíš jsem k ní dozrál) až na vysoké škole. První song, který jsem od něj slyšel a absolutně mě dostal, byl First Circle. Je postavený na pravidelném střídání šestidobého a pětidobého taktu, a přesto nepostrádá velkou atmosféru (v tomto případě letních parných nocí). Metheny má obrovskou melodickou schopnost a navíc jeho kytarový zvuk je rozpoznatelný po několika tónech. Způsob jeho improvizací může být velkou školou pro každého hudebníka.


Marillion – Clutching at Straws (1987)
Tuto desku poslouchám snad jako jedinou kontinuálně od doby, kdy jsem ji poznal. Je dokonalým vyjádřením noční atmosféry: barových postaviček, pochybných existencí, které utápí svůj život v alkoholu, drogách, cigaretách... A to vše v noci, kdy jakože „není nic vidět“. Něco jako Aqualung od Jethro Tull, ale Marillion to dovedli mnohem dál a hloub. Nejde samozřejmě jen o hudbu. Slova jednotlivých songů Clutching at Straws, jejichž autorem zpěvák Fish, nepovažuju jen za texty k písním, ale za vybroušenou poezii, která mě od začátku silně zasáhla. Dokonce jsem si v pubertě založil samostatný sešitek pro mé překlady do češtiny. Tahle deska byla bohužel poslední, kterou Fish s Marillion udělal.

Rush – Presto (1989)
Torontské trio Rush existuje od 70. let 20. století. Je zvláštní, že mě jejich hudba dostala až deskou Power Windows (1985). Tehdy jako by v tom, co dělali, přehodili výhybku a byli jasní, úseční, strozí, zvukově barevní, a přitom velmi intelektuální. Přesně takto působil i design jednotlivých desek, kterých pak vyšlo nemalé množství. Jako by Rush dostali nový dech. Byl jsem na jejich koncertě a nutno říct, že to byla velká symbióza tří velkých osobností (a to je mi osobně velmi sympatické).

Yellow Jackets – Dreamland (1995)
Co říct k Yellow? Snad jen to, že jde o kapelu s obrovským hudebním potenciálem. Neznám kapelu, která se tak dokonale věnuje polyrytmii a polymetru, a to vše v návaznosti na jazz, v němž si vytvořili svůj vlastní harmonický svět kvartových akordů. Jejich hudbu bych zařadil do poměrně elitní skupiny posluchačů – běžný člověk jistě vůbec neocení propletence rytmických proporcí, které musíte dešifrovat u některých Yellow Jackets písní či spíše klenotů. Proti tomu dokáže být kapela neuvěřitelně romantická, lyrická, až nostalgická. Tahle kombinace mě dostala.

Sting – Soul Cages (1991)
To, co jsem u Stinga v celé jeho kariéře vnímal jako geniální, je schopnost být srozumitelný k „širokým masám“, a na druhou stranu díky výběru famózních hráčů dokázat obohatit svoji hudbu o nuance, které může ocenit jen praktický a vzdělaný muzikant. Způsob, jakým Sting dokáže udělat v zásadě komplikovaný song, aniž by to běžný konzument poznal, je úctyhodný (viz Seven days). Desku Soul Cages Sting na koncertech v zásadě nehrává, jde o asi nejosobnější výpověď, reagující na smrt jeho otce. Textově asi to nejsilnější, co kdy napsal (viz When The Angels Fall). Ačkoli mám všechny desky Stinga rád, Soul Cages mezi ostatními zcela vybočuje.


Info

Eduard Tomaštík
www.ponktrio.cz
www.facebook.com/ponktrio
22.10. Santiago de Compostela, Spain – WOMEX
4.11. Drážďany, Německo – Jazzclub Tonne

Foto (c) Barka Fabiánová

Relevantní články

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

10+1

10 + 1 = Agu

10 + 1 = Agu

Anna Mašátová |
Písničkářka Agu, toho času usazená v Irsku, přijíždí na česko-slovenské turné. Jaké desky ji provázejí životem?
10 + 1: Tomáš Žatek (Places)

10 + 1: Tomáš Žatek (Places)

redakce |
Své zásadní a stále oblíbené songy představuje basák Places Tomáš Žatek. Kapela vystoupí na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde budou mít svou scénu Full Moon Forum.
10 + 1 = Zagami Jericho

10 + 1 = Zagami Jericho

redakce |
Zagami Jericho je sedmnáctiletý pražský objev, který se zničehonic vynořil z hlubin Bandcampu před několika měsíci.

xp recenze

Jamie T - Trick 40% Jamie T - Trick
Helms Alee - Stillicide 70% Helms Alee - Stillicide
Lisa Hannigan - At Swim 80% Lisa Hannigan - At Swim
Glass Animals - How To Be A Human Being 90% Glass Animals - How To Be A Human Being
Dead Cross - Dead Cross 90% Dead Cross - Dead Cross
Děti mezi reprákama - Haiku 70% Děti mezi reprákama - Haiku
Clipping. - Splendor & Misery 80% Clipping. - Splendor & Misery
Alice Cooper - Paranormal 70% Alice Cooper - Paranormal

Akce

lfs 2 (do 6/8)
dobršská brána (do 26/8)
rock for churchill (do 26/8)
wolf lost (bez záruky)
beth hart (do 6/11)
nick cave (do 26/10)