Acollective - v Čechách jako doma

Co Čech, to muzikant? Ale kdepak. Hudebnímu světu vládnou íčka. Island a Izrael sdílejí nejen počáteční samohlásku, ale i nadprůměrnou koncentraci hudebních talentů. Češi možná mohou blednout závistí, ale zároveň mají dobrou příležitost ledasco odkoukat. Zejména izraelské kapely se tu střídají jak na běžícím pásu, jednotlivé projekty bývají personálně propojené, takže stačí sledovat nitky vedoucí od jednotlivých hráčů a otevírají se před vámi projekty napříč žánrovým spektrem.

Co stojí za úspěchy muziky z Erec Jisra´el? Pokud pomineme, že jsou bohem vyvolení, což je samo o sobě dobrým bonusem, sami muzikanti napůl vážně a napůl s vtipem odkazují také k pojídání hummusu. Faktem ovšem je, že svou roli hraje nepopiratelně vynikající jazyková vybavenost, dřina i odvaha, se kterou se v mladém věku vydávají za hranice. A nesmíme zapomínat na povinnou vojenskou službu, díky níž se zrodila nejedna úspěšná izraelská kapela. V kasárnách se započala historie i Acollective, neboť právě při výcviku se seznámili zpěváci a multiinstrumentalisté Idan Rabinovici a Roy Rieck.

Z improvizovaných koncertů s kamarády na ulicích Tel Avivu se dostali do Londýna, zahráli si na Glastonbury, na tuzemských pódiích se objevili už tolikrát, že prsty na rukou přestávají stačit, dd Boskovic přes United Islands po Plzeň. Právě na pražských Ostrovech sklidili oprávněně obrovský ohlas, který navedl organizátory k uspořádání dalšího koncertu. Škoda jen, že nadšení diváků ty dva roky nevydrželo a La Loca, kam se vrátili i s novou deskou Pangeae, nebyla zrovna našlapaná.

Časté srovnání s Devotchkou či Beirut vytane na mysl při poslechu vrstevnatých vokálů velmi rychle, lavírování mezi indie rockem a indie popem zvládají s elegancí, koncerty mají spád, velmi zábavné je pozorování neustálého prohazování nástrojů mezi jednotlivými členy. A občas se vytasí i s instrumentem, který by člověk nečekal, jako je třeba foukací harmonika.

Kdo čekal „staré známé“ kousky, měl spíše smůlu. Z dvanáctipísňové novinky přehrál Acollective hned desítku skladeb, od nakopávací Breakaport přes romantickou Had It Once po singl Custom. Proti festivalové atmosféře bylo publikum na kapelu dosti neakční, na výzvy k probuzení reagovalo vlažněji a rozjelo se vlastně až při posledních kouscích Girls a hlavně Whisky. Jenže otálení nebylo na místě, Acollective přidali jen kousek Simon, prodali pár desek a pospíchali na letiště chytit letadlo. Kapele se dá vytknout pouze jediná věc – ač je jejich tvorba po řemeslné stránce zvládnutá a nenudí, nemá dostatek výrazných hitů, kterých by se posluchač chytnul a později si je zpíval třeba cestou domů. Což je v případě jejich žánru k rozšiřování fanouškovské základny víceméně nutnost.