... ani kouř z komínů - Zatracení

Šumava je kraj zkoušený mnoha událostmi 20. století. Kraj, který se nesmazatelně otiskl do umělecké tvorby snad nejznámějšího propagátora Šumavy – Josefa Váchala. Podobně ovlivnil i spisovatele Jiřího Bigase, jehož literární tvorba je neodmyslitelně spjata s regionem jižních Čech. S krajinou, ve které „...lišky dávaly dobrou noc, kde v polích, která moji rodiče nesměli orat, sít a sklízet, hvízdaly kulky ze samopalů vystrašených vojáčků nad hlavami lidí, kteří nechtěli žít s komunisty v jedné zemi”.

Zatracení je šestou knihou obsahující patero povídek, jež se vztahují k Bigasově rodišti a překlenují časoprostor od konce II. světové války až po brzké posametové události roku 1989. Zároveň je pokračováním tématu „takoví jsme, takoví jsme byli”, kterého se již dotýkal v titulech Vrahovice č. 119 a Supl.

Ústředním tématem poslední Bigasovy knihy je jidášství a osud této biblické postavy na pozadí československých dějinných událostí (vyhnání Němců, kolektivizace vesnice, rušení klášterů a řádů, normalizace 80. let), jež jsou s okolím Horního Dvořiště spjaty. V Bigasově podání však nic není jen černé a bílé a definovat pravého zrádce je více než obtížné – ne nadarmo mnohdy vystává na mysli biblické „Hoď kamenem, kdož jsi bez viny…”.

Ačkoli se jedná o literární dílo, Bigas jako by se stal čtenářovým průvodcem po šumavských hvozdech i vesničkách a na stránkách své povídkové knihy vyobrazuje přeměnu své rodné hroudy převážně díky činnosti člověka, který se do šumavských Sudet dostal – jak ze strany starousedlíků, tak i poválečných „zlatokopů”. Díky Bigasovým schopnostem plastického popisu je čtenáři umožněno navštívit postapokalyptickou Šumavu na sklonku II. světové války: „Oberhaid byl nezvykle tichý, kostelní zvon oněměl, už nevyzváněl na mši ani na půlnoční, necítil jsem ani kouř z komínů, bylo to zvláštní. Jako kdyby všichni uhasili oheň v kamnech, teď - v zimě!” Anebo se vypravit takřka do Bergmanovy Sedmé pečeti, když středověk a morové rány jsou zde nahrazeny kulisami 50. let v době vrcholící vesnické kolektivizace: „... a kdekoli se ten jezdec objevil, všude se ozývalo skřípění zubů a pláč.”

Paralelně lze nahlédnout do vesnické sounáležitosti i charakterů jednotlivých postav, které jsou v konfrontaci s „novou” dobou a názory a jejichž dosavadní pravdy a vztahy se tak hroutí. Jinou biblickou paralelou může být i Izákovo obětování Bohu, v níž Abrahamovu ruku nakonec zadržel Bůh, zkoušející otcovskou obětavost. U Bigase žádná taková instance není a obětní beránek svou roli podstupuje až do hořkého konce. Je potom otázkou, kdo je oním Jidášem: syn hledající pravdu, nebo otec, který se jí snaží nevyjevit? („Každý člověk je hříšný, a přece žádný člověk není dopředu zatracený. Víte, nesmíte ztotožňovat viníka s jeho jednáním…”)

Ránou z milosti je finální povídka týkající se obav z nových, posametových událostí. Osazenstvo vesnické hospody raději unisono ukazuje prstem na navrátivšího se sedlákova syna, jenž zapřel svou rodinu kvůli kariérnímu růstu, než by si přiznali, že všichni přítomní mají „máslo na hlavě”. To je na morek odhalený český kolorit, který se naposledy objevil v 60. letech s československou novou vlnou.

Tahle kniha není úsměvné vzpomínání na minulost, to je otevírání zacelených jizev a ran beze vší poezie.