Bez vytáček - The Notwist

Večer v německé režii, vše pünktlich v nejlepším slova smyslu. Předkapela Aloa Input, logická volba. Jejich bubeník Christoph “Cico” Beck aka Joasihno je koncertním beatmakerem v The Notwist, což mně coby slabozraké docházelo tři songy. Cover debutu Anysome silně připomíná kresby jihoamerického pralesa od Jana Dungela, českého přírodovědce a grafika, zkratkovitě, ale přesně vystihuje vizuální stránka i jejich hudbu: chytlavé melodie a dobré nápady se z pod rukou v Mnichově usídlené partičky derou jako liány. Je to, jako když ve Vampire Weekend zpívá vystudovaný politolog/filosof s přezdívkou Angela Aux, mimo jiné publikující poezii jako Heiner Hendrix. Komplikovanější, barevnější a zajímavější, navíc první chlap, co vypadá sexy i v kšiltovce. Čistá půlhodinka a bez zaváhání se vám zažerou do hlavy. V březnu vyšla druhá deska Mars etc., nahraná v dočasném studiu na jednom z majáků chorvatského ostrova Krk. Vřele doporučuju.

Další dvě nabité hodiny si blahopřeju, že jsem během přestavby stihla toaletu, odejít by byl sedmý hřích. The Notwist pořád patří mezi obdivuhodné hudební klenoty, jen to nedávají tak najevo. Bez špetky otravné hvězdnosti rozpohybují bratři Acherové a spol. svou karavanu snů s rozhodností Lawrence z Arábie, kdo by věřil, že jim táhne na padesát? Hrají od roku naší sametové, kdy většina v sále tahala kačera a notovala „vdávalo se motovidlo“. Od heavy metalu a hardcore k dark indie rocku a electru, je to tam všechno a maká to bezchybně, přešlapovat na místě může přece jen idiot.

Otvírá osvědčená Good Lies s bolestně pravdivým “let's just imitate the real until we find a better one”. Pípavá Close to Glass z poslední desky funguje živě o dost líp, Markus rychle zdraví, jede se téměř bez pauzy. Skočná Kong s hravým videoklipem od japonského režiséra Yu Sato naučí, jak zvládnout povodeň, když je vám teprve dvanáct. Dokonale namíchaný mix převážně ze tří posledních desek nedá vydechnout, sympatičtí, lehce dezolátně působící chlápci si to hmatatelně užívají, i z průměrnějších věcí dokážou vysoustružit pecky. Čirá radost, skoro jsem za ty roky zapomněla. Najednou jste se všemi těmi cingrlátky v kouzelném pohádkovém lese, kde se ze všech stran ozývá Run, Run, Run, pak se všemi freaky světa voláte do žižkovské tmy “Have you ever been all messed up”. Hlava se točí a srdce buší, celé to je jako soundtrack k “matematickým” obrazům M.C. Eschera. Nikdy nevíte, ze kterých schodů spadnete, naštěstí “Gravity won´t get me”. Po vydatném nářezu přímo na holou a dlouhotrvajícím potlesku si lehce přivoláme trojitý přídavek s do nekonečna rozehranou Neon Golden. Epochálně upravená koncertní verze Pilot s brutální techno vložkou odnáší rozum, už vím, jak se brzdí na kytaru, když vám v pokoji přistává letadlo. Pak už jen rozlučková Gone, Gone, Gone a úvod do jara končí s typicky německou střídmostí.