Čtrnácté album, třináct producentů a jedna nová kniha. Jan Burian se činí. Stejně jako jeho synové. Samozřejmě v divadle E. F. Buriana...
Písničkář Jan Burian vydává v těchto dnech novou desku s názvem Jiná doba, kterou pokřtil – inu, kde jinde než – v divadle E. F. Buriana alias Arše.
Vypadá to, že příjmení Burian je zárukou uměleckých genů, což je ostatně dobře vidět i na jeho synech, stojících mimo jiné za projekty Republic of Two a Kyklos Galaktikos. I díky jejich vlivu, vzniklo album vlastně prazvláštní. Písničkářství se propojilo v mezigenerační výměnu idejí a nápadů, Burian oslovil to nejlepší z české alternativní scény, výsledek bylo možná poprvé a naposledy možné slyšet v jeden večer v podání valné části jeho producentů. Nahnat do Archy všechny, by bylo věcí zhola nemožnou. Petr Marek z MidiLidi svištěl během první půlky po dálnici z Německa, Martin Kyšperský mrznul v Norsku a DVA i Jan Štolba jsou toho času v Austrálii. Přesto se na pódiu vystřídalo muzikantů až až, ať už v dialogu s Burianem, či při sólových skladbách.
Jan P. Muchow otvíral spolu s Burianem úvodní písní desky, Ve škvíře, nejen milovníkům Samotářů udělali radost česko-anglickou verzí Lucky Boy, kde se u zpěvu vystřídal Burian starší i mladší, tedy Jiří. Z repertoáru skupiny Panika zazněl Brixton v podání Vaška Havelky a Bonuse, který se zdržel i na Burianovu Kvalifikaci. Došlo i na poezii, báseň Probuzení, přiřadil sám autor do stylu „nahořklého individualistického optimismu“. Ten ovšem Burianovi více než sedne. Ostatně v Arše se nestřídali jen muzikanti, ale i hudební přístupy a technologie, bez kterých by album snad ani nemohlo vzniknout, klasické nástroje byly hojně provázeny mašinkami. Kittchen potřeboval zapojit jen iPhone a dlužno říct, že právě jeho vystoupení – ve vší úctě k ostatním - patřilo k nejlepším.
Burian dostal na pódium taky Ondřeje Ježka, se kterým spolupracuje už dekádu, a jeho kapelu OTK, nahořkle vesele zněla slova písně Karla Vepřeka „Karlíku, Karlíku vrať se, nenech si na žezlo zvracet“. Křest, nebo spíše uvedení desky na svět, se odbyl rychle, po přestávce šlo všechno ráz na ráz. Kapela Dana Fikejze vzala publikum Do ráje, Viliam Béreš s Burianem Do Portugalska, Marek zapěl půlminutovou píseň po dojezdu z Německa, dostali jsme se do srdce Maca i nachytali provinilce In flagranti. Přídavky byly staršího data, z nahrávek Jak zestárnout a Muži jsou křehcí.
A vlastně oba názvy předchozích desek dobře předznamenávají Jinou dobu. Nejen muži, ale lidstvo samo je čím dál drzejší, i křehčí, a se stárnutím se pere ne zrovna s grácií. Burian díky spolupráci s mladšími hudebníky tok času zkroutil ku prospěchu svému. Někdy ho zpomalil, jindy roztočil na plné obrátky, Jiná doba je aktuální, melancholická, pobaví i posadí na zadek a nechá pracovat mozkové závity. Jednadvacáté století je tady.
Dva světy, které by na papíře vypadaly jako špatně namíchaný plakát, se na pódiu potkají bez většího tření. O hodinu dřív se lidé váleli v bahně na death metalu, teď zpívají popové refrény a nikdo se nad tím zvlášť nepozastavuje.
Vedle mě si vousatý metalista v tričku Cannibal Corpse natáčí choreografii na telefon a o pár metrů dál skáče dítě na ramenou svého otce.
Bloudím mezi stánky, cestami a koridory, zatímco hudba z hlavní stage ke mně doléhá z různých vzdáleností. Možná je to nakonec příznačné zakončení celého dne.
Problesklo mi hlavou, co se muselo dít, když se k téhle dvojici připojila ještě klidná síla Joshuy Idehena, který jel na podzim s kapelou tour právě k poslednímu albu.
Letošní letní polskou festivalovou sezonu sice odstartoval o týden dřív bialystocký Up To Date. Katovice jsou ale českým hranicím podstatně blíž, takže minimálně ta česká část publika vyrazila do Polska až o prvním červnovém víkendu na jednadvacátou edici action Nowa Muzyka. Jestli byla bardzo fajna?
Bez řemeslné suverenity by technicky náročné kompozice Mastodon nemohly fungovat, pokud by se z nich ovšem vytratilo syrové, tajemně esoterické jádro, celá impozantní konstrukce by se vyprázdnila a zřítila, a to se zatím rozhodně neděje.