Colours of Showcase: Talent export

Crossroads jsou skvělým preludiem ke Colours of Ostrava a zároveň příjemným veletrhem kontaktů. Představují skutečně kvalitní vývozní artikly a propojují experty, bookmakery i nadšence. Jedná se o mikro verzi slavného hudebního EXPO Womexu a zároveň soběstačný minifestival, alternativu ke komerčnímu Festivalu v ulicích. Snad z nedostatku propagace se nás z veřejnosti sešla pouze hrstka, spolu s druhou hrstkou, skupinou hostů a řečníků. Je to nápadně paradoxní, neb za dva dny budou návštěvníků za dvacetinásobné vstupné v areálu destítky tisíc. Účast na showcase má naštěstí hodnotu především symbolickou – připsaný kredit může kapely dostat do světa a na pódiu už jen potvrzují, že jsou připraveny. A to jsou, do jedné.

Rozprostření Crossroads do dvou dnů, namísto jednodenní nalejvárny, je velmi příjemným zlepšením. Skvělé je využití vnitřní i venkovní scény a přinejmenším stejnou pozornost, která je věnována kapelám, si získaly přípravy a proměny industriálního areálu Vítkovic. To, jak se místo rok od roku zvedá a vznikají nová, nadmíru pohledná zákoutí, je neuvěřitelné.

Tara Fuki nevynechám nikdy. Dvě elegantní ženy a dvě violoncella představují vrchol koncertní virtuozity. V projevu, atmosféře i nápaditosti. Od čistě písničkových začátků se posunuly k vrstveným skladbám plných loopů a rytmických podkladů, uhrančivost hlasu Doroty Barové je ale stále stejná. Operuje s ním dnes i technicky, asi jako Lenka Dusilová. Podobnost je ale také v jejich rozsahu: oktáva sem, oktáva tam… Dorotino halekání, pštkání a měkkounká poština s výraznými sykavkami zaujme vždy. Andrea Konstankiewicz se navíc naučila na hang drum a na komorním showcase si s ním uvolněně zaimprovizovaly. Neudiví, že právě toto duo je historicky jedinou českou kapelou, která kdy vystoupila na legendárním festivalu Womex.

Buďme upřímní - úterní trojboj česko-slovensko-polský měl vítěze, kvalita vyrovnaná nebyla. Jistě, co kapela, to téměř odlišný žánr, ale pokud přihlédneme k faktu, že se mělo jednat o jakýsi oživlý katalog skupin, které by se mohly teprve prosadit v zahraničí, je výběr poněkud zvláštní. Ač je Ida Kelarová skvostná, poslední album vydala před třemi lety. Tara Fuki úspěšně vystupovaly po značné části světa, tedy včetně Womexu, nejedná se tak o zrovna horké zboží. Ladě, jako vždy brutálně poetičtí, se nezdají být kapelou, která by se drala s nadšením přes hranice, navíc jejich tvorba z velké části stojí na textech.

Talent Transport. Slovenské trio objevem prvního dne. Baví mě název, jejich image, odvaha, prudkost. Jedná se o zdánlivě trendový crossover – k jazzu s art rockem ale přidali i špetku contemporary classic music. Příkladně se dají přirovnat k Illustratosphere ve třech. Obligátní červené nordky dělají Vladislavu Slnko Šarišskému fantastickou službu, hraje s nenucenou lehkostí, přesto dramaticky (podobně jako jiný, polský jazzový inovátor, mistrovský Paweł Kaczmarczyk). Slnko Šarišský přes své mládí stihl mnohé: je laureátem prestižní Mezinárodní soutěže Sergeje Prokofieva v Petrohradě a také držitelem ocenění za divadelní hudbu. Skládá klasiku, ale zároveň přebíhá do vod rocku, funku či popu. Jako hnací motor vede trio jednoznačně k úspěchu: jejich snem je prý jazzový festival v Montrealu, a to je jen otázka času.

Slovenští Talent Transport talentovaní jsou, ale mnohdy se zdálo, že už jste to někde slyšeli, třeba v tvorbě současných mladých izraelských trií. Pražský Muff byl odvážnější, brilantní hráči se nebojí jazzové hranice posunovat, hrát si s elektronikou, aniž by jedno válcovalo druhé, stříbrná příčka úterka.

Walter Schnitzelsson. Tihle řízci hrají příjemný, reklamní, hitový a vysokoúrovňový pop-rock. Mají dost energie a během koncertu nezaváhali, ani zanedbatelná skupinka přihlížejících jim nezkazila náladu - profi. Nic nevynalezli, jedou na vlně vděčného sexy rock´n´rollu, který vám Spotify nabídne jako první ranní playlist, je tu ale jedno velké plus: jejich koncert nebyl fraškou znuděných floutků – z Franz Ferdinand jsme se tehdá na Pohodě hromadně odporoučeli. Tihle zajíci se snad zkazit nenechají.

To nejlepší bylo téměř na závěr. Qferau z Polska vypadali jako gymnaziální kapela, jenže jejich kombinace s dívčím sborem Zora způsobovala husí kůži. Lidová hudba ve sladce znějící polštině v nástrojovém složení bicí, klávesy, basa či vibrafon, zdařilá fúze podpořená ženskými vokály, neskutečná síla, která snadno smetla veškeré předchozí a pravděpodobně i pozdější hudební zážitky.