PLAYER FM

Články / Sloupky/Blogy

Sloupky/Blogy

Desky roku 2016 podle Full Moonu: 1. místo

Desky roku 2016 podle Full Moonu: 1. místo

|

Žebříčky, žebříčky, žebříčky. Ano, jsme asi úplně poslední, ale kdy vlastně skončil starý rok? Žebříčkům byl věnován celý tento týden, a podrobnějším rozborům bude ještě ten další, dnes tu máme vítěze a s nimi kompletní výsledky domácích a zahraničních alb podle hlasování redaktorů a dalších přispěvatelů Full Moonu. Nejen vítězové, ale i ti další stojí za pozornost, stojí za poslech. Různorodost je krásná, nebojte se toho.

Domácí

1. Priessnitz – Beztíže (Supraphon) 100 bodů
„Vždycky, když se rozhodnu, o čem deska bude, obklopím se takovou bublinou a žiju jenom v ní. Tady jsem se mentálně dostával do dětství, do mládí v Jeseníku, takže je to tak. Ale třeba písnička Daleko, kterou jsem napsal sám, je o člověku, který odněkud přišel a je zoufalej. Zoufalý lidi dělají zoufalý činy, je tam takový model vykořeněnosti, o lidech, který odejdou z venkova, z domova, z Afriky. V písničce to vypadá, že poletí někam k moři, ale je spíš o tom, že to letadlo vyhodí do luftu. O ty zoufalé věci jde především.“ Jaromír Švejdík a Priessnitz si se svým posledním albem dali načas, ale tak výjimečná kolekce si pořádné opečovávání jistě zasloužila. Beztíže jsou rozloučením par excellance, prima sezónu podtrhli Priessnitz také vynikajícími prosincovými koncerty. Smekáme klobouk a gratulujeme!

V mnoha písních se zrcadlí motivy nostalgických ohlédnutí, hořkého i shovívavého bilancování, šrámy způsobené krizí středního věku, těžce vykoupená životní zkušenost. Steskem po neposkvrněných očekáváních mládí je prodchnutá křehká skladba Tam na poli, i když tady mě ve Švejdíkově zpěvu ruší protahované krátké slabiky (formálně to v jeho textech vždycky trochu skřípalo). Jeho procítěná poloha je také téměř na hraně, ale právě tím příjemně dráždí. V titulním songu se proti sobě staví neodvratné vnitřní proměny a palčivá trvalost vzpomínek, zatímco Žena, pro kapelu asi nejméně typická, až countryově skočná a skvěle vygradovaná skladba, je v působivé zkratce vyvedenou bilancí prvních sexuálních zkušeností. Nenápadné poklady se skrývají v závěru v podobě sugestivně nedořečených příběhů Ponedělí nebo Blikající dům, z nichž zejména ten první může připomenout zoufalecké, o střípky naděje zápasící filmové hrdiny Bohdana Slámy. (Akana, Full Moon #66, říjen 2016)

2. Tomáš Palucha – Guru (Silver Rocket) 78 bodů
Guru. Totem, který se stavěl spoustu let, všechno, co za něco stojí, trvá dlouho. Je to o výdrži, trpělivosti a odvaze sledovat vytyčenou trasu, i když se třeba zrovna nechce nebo do toho přijde práce, srdce nebo nějaký další zádrhel. Cesta se klikatí, ale od náčelníka Apačů je to k Brodskému, Sovákovi a Libíčkovi vlastně jenom kousek. Rambo vykukuje zpoza rohu a okolnosti se mění stejně rychle jako historky, zábava a pospolitost ale zůstávají. I když, mění – takový Marek Eben přes všechnu seriózní snahu zůstane Válečkem už napořád a Gábina? Tu mu závidíme dodnes. Řeč je o vůni, která čekala za brankou na chatě, lákala tajemnem a dobrodružstvím, i když jsme šli jen přes kopec s pytlačkou k potoku na potěr. Chutné nebezpečí. Ten pocit být spolu v divočině už nic nepřekoná, někomu to vydrželo dodnes, jiný si alespoň občas vzpomene. Závidíte? Právem. (Michal Pařízek, Full Moon #65, září 2016)

Tomáš Palucha se v roce 2016 skutečně neflákali, první samostatné LP doprovodila ještě kazeta Kámen mudrců a na úplný závěr roku také digitální živák Pleasure Zone, zachycující dream team sestavu s Alexem Hallem (Grails) a Timem Remisem. K tomu spousta povedených koncertů, dva z nich také s coloradskými Slim Cessna’s Auto Club a účast na několika kompilacích. Hodně dobrý rok a spousta legrace k tomu. Honzo, řekni jak to tenkrát bylo. „Já u nás vnímám naopak velkou míru nadsázky a ironie – řeč je o názvech, humor v hudbě samotné je jiná věc. Názvy skladeb jsou často naše potutelné interní vtipy, takže to jako nadsázku možná chápeme jen my. Ale když pojmenujeme jednu ze skladeb Vyšší záměr, je v tom jak určitá dávka vážnosti, tak velká dávka sebeironie. Je to jako ta připomínka „aby ses neposral“. Hudbu bereme smrtelně vážně, a proto si z toho všeho trochu děláme legraci.“ (Jan Tomáš v rozhovoru pro Full Moon #59, březen 2016)

3. Houpací koně – Kde jste mý přátelé dneska v noci (Yannick South) 68 bodů
„Dneska mi říkal Lukáš Franz, že by stálo za to napsat nějakou statistiku nejpoužívanějších slov v těch devíti textech. Že se tam některý obrazy opakujou, přesně jak říkáš. Nebyl to úmysl, nehrál jsem si s ničím, ono to tak padalo a to, co se tam opakuje, vyplavalo určitě z nějakýho důvodu. Chtěl jsem, aby v nich byl čas, jak úplně nemilosrdně tiká a ubejvá, ale samo se to změnilo ve výčet měsíců a co s sebou přinesly. Je to celý takovej kalendář posledního roku a půl. Chtěl jsem, aby v něm ty záznamy byly jasný a srozumitelný, propiska nerozmazaná, bez mlhy a metafor, ne tak poetický tentokrát, ale jinak to asi neumím.“ Jiří Imlauf v rozhovoru pro Full Moon #67 vysvětluje cestu z Everestu, nové album Houpacích koní je niternější a komplikovanější, možná ho spravedlivě doceníme až po nějaké době. Přesto je jasné, že zlatý časy nekončí.

Kde jste mý přátelé dneska v noci? rozhodně není příjemnou deskou pro dlouhé podzimní večery v přítmí krbu, tíživá atmosféra se zarývá pod nehty jako mráz a její bezútěšnost evokuje současnou náladu ve společnosti, kdy většina lidí volí jednoduché řešení složitých problémů. I přes pochmurné vyznění alba a nespočet let odkroucených na hudební scéně působí Houpací koně stále stejně mladistvě a odhodlaně, jako by jejich kariéra teprve začínala a prali se doslova o holou existenci. (Jakub Šilhavík, Full Moon Zine, listopad 2016)

4. dné - These Semi Feelings, They Are Everywhere (Majestic Casual) 54 bodů
Ondřej Holý alias dné se na domácí scéně pohybuje už několik let, ale na These Semi Feelings, They Are Everywhere jsme si museli počkat mnohem déle, než se původně zdálo. Výsledek ovšem rozhodně stojí za to, album vyšlo v polovině listopadu a dočkalo se nominací na Vinylu i Apollo. Je skutečně pozoruhodné, kolik lidí (a jak rychle) dokázala tato křehká kolekce zasáhnout. „Není to o každodenním pocitu, ani uvědomování krásy. Myslel jsem to jako vztahovou věc, romantickou interakci mezi lidmi. Když se necítíš na to, aby sis něco s někým začal nebo v něčem pokračoval. To platí i opačně. Noční dopisování, které se nepřenese do reality. Jednorázovky, které občas berou víc, než dávají. Zážitky, co hned vyblednou. Vzpomínky, co se nevrací. Nemá to působit nijak dramaticky, ani smutně. Nemůžeme si být pořád ve všem jistí nebo žít intenzivní příběhy. Všichni máme stejné pocity a zažíváme stejné situace. Není to nic objevného, jenom jsem to pojmenoval.“ (dné v rozhovoru pro Full Moon #69, leden 2017)

dné odhazuje písňovou souměrnost a vytváří koláž experimentálního ambientu, emotivně zabarvených melodií, popového zpěvu, posbíraných a editovaných záznamů. *These Semi Feelings, They Are Everywhere je souhrou mnoha vrstev pestrých motivů a hrátek se zvukem, když jeho hlavní devízou není nápaditost, ale ztělesnění všední melancholie, niterné pocity z každodenního zajetí mezi radostí a smutkem. Ze světa chatování na Facebooku, pláče v kuchyni, řízení při poslechu podcastů amerického komika Billa Burra. Poslouchat ji znamená oprostit se od práce a jen se zasnít, když do něžné, ale ne teskné melodie cosi šramotí.* (Jakub Koumar, Full Moon #69, leden 2017)

5. Kovadlina – Životy těch druhých (Damage Done) 54 bodů
Kam jste se, kurva, poděli? Kde jsou ty zástupy snobských fracků s vymazleným outfitem dvakrát dražším než kompletní aparát? Vypnete někdy ten YouTube a přestanete masturbovat, když venku dennodenně probíhají unisex swingers bez groupies a fetu? Kolikrát nám ještě musí prdel rozsekat na hadry ta „legendou a mluvčím HC scény“ tažená banda kámošů bez ambicí, než se odlepíte od dotykáčů a sáhnete si pro změnu do svědomí? (Waghiss, Full Moon #62-3, červen 2016)

Po Hanbě nám ani nestačilo být smutno, kovový lomoz Kovadliny zasáhl na ta správná místa a byl slyšet celý rok. Album Životy těch druhých formou neobyčejně chytavých hc/punkových songů nemilosrdně rozbírá všechno kolem, nejspíš jsme si to zasloužili. Co na to Banán? „Občas mě napadá, že kdybysme „záchraně světa“ věnovali alespoň polovinu času a péče, kterou věnujeme aranžování svých životů na internetu, žádné problémy by nemohly existovat. Ale ono bylo vždycky jednodušší jako něco vypadat, než tím opravdu být.“

6. Midi Lidi – Give Masterpiece a Chance (X Production) 46 bodů, 7. Katarzia – Agnostika (Slnko) 42 bodů, 8. Role – Rána (vl. náklad) 39 bodů, 9. Dizzcock – Night Rider (RedForColourBlind) 24 bodů, 10. – 11. Lazer Viking/ Sabrehart – Flesh Cadillac (Bigg Boss) a The Ills – Ornamental or Mental (vl. náklad) 21 bodů, 12. Metronome Blues – SIDES (vl. náklad) 18 bodů, 13. - 14. Flash the Readies – Kayos (DUNK!) a Rouilleux – The Spoils (Polí5) 17 bodů, 15. – 16. Acute Dose – II (Červený kůň) a Prago Union – Smrt žije (Warner Music) 16 bodů, 17. Iva Bittová a Čikori – At Home (Pavian) 13 bodů, 18. Martin E. Kyšperský – Vlakem (Polí5) 12 bodů, 19. – 20. Karaoke Tundra – Futurologický kongres (Bigg Boss) a Planety – Vzduch je hrob je vzduch (Silver Rocket) 11 bodů, 21. – 23. Sister/ Body – Spells (vl. náklad), Veena – Help it to Die (vl. náklad) a Zagami Jericho – City is My Church (vl. náklad) 10 bodů

53 hlasujících vybíralo z 94 alb




Zahraniční

1. Nick Cave & The Bad Seeds – Skeleton Tree (Bad Seeds Ltd.) 111 bodů
Byl to boj do posledního momentu, ale nakonec Nick Cave se svou zpovědí náporu černé hvězdy odolal. Další album ve stínu smrti, další silný moment, k jehož dopadu jistě přispěl také výjimečný dokument One More Time with Feeling. Nick Cave a jeho The Bad Seeds a společná terapie prací. Album Skeleton Tree se, podobně jako Blackstar nebo Hopelessness, objevuje téměř ve všech výročních žebříčcích, v případě tak niterných kolekcí budeme asi těžko mluvit o náhodě, že by to s námi ještě nebylo tak špatné?

Most of us don't wanna change... really.
I mean, why should we?
What we do want is sort of modifications on the original model.
We keep on being ourselves, but just, hopefully, better versions of ourselves.
But what happens when an event occurs that is so catastrophic
that you just change?

Skeleton Tree se do velké míry vzdává vyprávění příběhu s čitelným začátkem a koncem, jde spíše o atmosférické fresky, zhudebněné úvahy, pomocí nichž se Cave konfrontuje se smrtí, ztrátou a zoufalstvím. Syntezátory a další elektronika číhají téměř všude. Někde působí jako moře tříštící se o skály, jinde jako mytické sirény, pak zase evokují náhle se rozsvěcující a vzápětí pohasínající hvězdy, v nejchmurnějších částech studí jako ledové prsty Demogorgona hladově čekajícího na příležitost vás pohltit. Zvuk, jakoby okleštěný, je založený na disonanci strunných nástrojů, piánu a zneklidňujících loopech. (Veronika Miksová, Full Moon #66, říjen 2016)

2. David Bowie – Blackstar (Columbia) 107 bodů
Je nemožné vymanit se kontextu smrti, ale chci to zkusit. Ostatně slyším titulní desetiminutový opus Blackstar, úvodní tóny ještě před nástupem neurotického beatu, a srdce mi nestojí, ale tepe, obrací krev tělem, které poslouchá a vnímá, které rozplete chvění vzduchu do pocitu, nálady, myšlenky. Desku s hvězdou na čele otevírá kód (nebo zaklínání, chcete-li) v nejlepší Bowieho tradici: do zpěvákova žalozpěvu bodá syntezátor, řeč je o tajemné „villa of Ormen“, a když už máte pocit, že se začínáte orientovat, písnička se rozplyne do mezihry z jiného světa – dokud si ji flétny nestáhnou zpátky k rituálu, který může odkazovat k Aleisteru Crowleymu, Bowieho dávné lásce Hermioně Farthingale nebo Elvisovi. Máte vybráno? (Lukáš Grygar, Full Moon #58, únor 2016)

Způsob, jakým rok 2016 začal, nebyl úplně nejšťastnější. Stín, který desátý lednový den černá hvězda vrhla na celý zbytek roku se šestnáckou v erbu, byl natolik monumentální, že se mu dokázal vyhnout jen málokdo. Smrt jako umělecké dílo? Nechme na hlavě. David Bowie se rozloučil důstojně, stylově a s grácií. Jedním ze svých nejlepších alb, ani se nechce vzpomínat za jak dlouhou dobu. Hudební nahrávka by stejně jako jakékoliv jiné umělecké dílo měla být posuzována nejspíš odděleně od soukromí tvůrce. Měla by mluvit sama za sebe, mít obecný přesah. V tomto případě to ale nejen není možné, je to dokonce nežádoucí. Bowieho odcházení je záměrně ústředním tématem, které sice naštěstí nesklouzává do příliš osobních rovin, přesto právě konkrétní souvislosti přidávají albu ten poslední stupínek k absolutoriu. (Akana, Full Moon #58, únor 2016)

3. Anohni – Hopelessness (Secretly Canadian) 53 bodů
Anohni má na svědomí nejen jedno z alb roku, ale také jeden z nejsilnějších koncertních zážitků na našem území. Její vystoupení na Colours of Ostrava bylo nekompromisní a vtahující, podobně jako album, které připravovala několik let. Producenti Hudson Mohawke a Oneohtrix Point Never dali jejímu hlasu křídla a extra porci odvahy i zodpovědnosti. Nechme mluvit samotnou zpěvačku: „Umělci mají v různých časech různou zodpovědnost. Ale teď už je potřeba vyložit všechny karty na stůl. Máme umělce, kteří se vyžívají ve vágních gestech, ale momentálně už není času nazbyt. Už si nelze bezstarostně užívat. A pokud to děláš, měl bys vědět, že tím ukrajuješ čas lidem v budoucnosti.“

Execution pojednává o deformaci amerického snu, který se proměnil v honbu za likvidací nepřátel americké společnosti. V rozhovoru pro Pitchfork v souvislosti se skladbou hovoří Anohni o bombovém masakru v Bostonu, jehož mladí strůjci byli následně zastřeleni během potyček s policií, namísto toho, aby je postavili před řádný soud. Ve skladbě vyjmenovává státy, kde jsou popravy na denním pořádku, veselá melodie by ale snadno zapadla do dramaturgie mainstreamových rádií. Protikladem k ní je pak štiplavá Violet Men, která nejvíce těží z klubového undergroundu. Druhý nejsilnější moment přichází v mantrické baladě Obama, kde prezidentovi vyčítá, že nedostál volebních slibů o transparentnosti. (Jakub Béreš, Full Moon #62-63, červenec 2016)

4. Radiohead – A Moon Shaped Pool (XL) 41 bodů
Další z kapel roku, aby taky ne. Když úřadují Thom Yorke a jeho kumpáni, tak je pro mnoho lidí o vrcholu roku rozhodnuto, nehledě na to, jak výsledné dílo nakonec vypadá. Výhoda? Inu, možná ani ne. Albu A Moon Shaped Pool předcházel krátký sociální blackout, tolik nervozity na síti už dlouho nepamatujeme. Upalování čarodějnic vystřídalo snění ve dne, ať už si o pětici z Oxfordshire myslíte, co chcete, styl se jim upřít nedá. Ustát taková očekávání chce odvahu.

Tracklist podle abecedy? No a co. O náhodu samosebou nejde, každý z jedenácti songů nicméně obstojí sám o sobě bez ohledu na pořadí, konceptuální investigativci nechť hledají jinde. Proč tolik smyčců? Proč ne! Už během prací na hudbě k filmům P. T. Andersona propadl mozek skupiny Jonny Greenwood půvabům orchestrálního aranžmá. Ústřední píseň pro bondovku Spectre to na plátno sice nedotáhla, díky schopnostem kumštýřů z London Contemporary Orchestra se však velikášská obsese jednoho z nejlepších kytaristů současnosti stala poznávacím znamením artrockové novinky jeho mateřské kapely. Kdepak manýrismus, všechno sedí s přesností na milimetry. (Shaqualyck, Full Moon Zine, červen 2016)

5. Savages – Adore Life (Matador) 25 bodů
Album Adore Life vyšlo sice už v lednu, ale Savages ho dokázali v paměti všech udržet až do výročních anket. Divoká čtveřice bodovala nejen jím, ale také svými famózními koncerty, děvčata (spolu s PJ Harvey) ovládly nejen Pohodu, ale třeba i Primavera Sound v Barceloně. Druhé album a celý rok 2016 pro ně znamenal velmi exponovaný moment, není divu, že se Jenny Beth a její kolegyně rozhodly pro krátké vydechnutí. Ale s užíváním života jistě jen tak nepřestanou, už teď se těšíme s čím přijdou příště.

Jestli dneska vzpomínáme na časy rock'n'rollu logem Metallicy ve výloze H&M, případně na poprsí Justina Biebera, tak to bude právě na koncertu londýnské čtveřice, kde můžou generace od Y dál zažít to, o čem už se ani filmy netočí. Protože kdo dneska ještě věří v rock'n'roll!? Don't let the fuckers get you down! Ani hovno, dostaly nás na kolena všechny. Z jakéhokoliv úhlu pohledu perfektní vystoupení, o pořádném moshpitu nemluvě. Těla lítala a Jehnny Beth skákala. A po setu Dukea Garwooda se prý při pokecu vedle stage i usmála. Tak přece jen? Věřím všemu a zbožňuju život. Alespoň na chvíli. Postpunk a sexy jsou slova dobrá leda tak na tagy a rozbory sexismu v hudební žurnalistice, tady si přijdou na své foťáky a náhradní trika. Jdeme do bulváru – Savages, královny rocku! (David Čajčík, Full Moon #68, prosinec 2016)

6. Swans – The Glowing Man (Mute) 22 bodů, 7. Bon Iver – 22, A Million (JagJaguwar) 21 bodů, 8. Iggy Pop – Post Pop Depression (Loma Vista) 17 bodů, 9. – 10. Frank Ocean – Blonde (Boys Don’t Cry) a Nicolas Jaar – Sirens (Other People) 16 bodů, 11. The Kills – Ash & Ice (Domino) 15 bodů, 12. Leonard Cohen – You Want it Darker (Columbia) 14 bodů, 13. – 17. Chance the Rapper – Coloring Book (vl. náklad), Car Seat Headrest – Teens of Denial (Matador), Danny Brown – Atrocity Exhibition (Warp), Mitski – Puberty 2 (Dead Oceans) a Kate Tempest – Let Them Eat Chaos (Lex) 13 bodů, 18. – 19. Angel Olsen – My Woman (JagJaguwar) a John Congleton & The Nighty Nite – Until the Horror Goes (Fat Possum) 12 bodů, 20. – 21. Roly Porter – Third Law (Tri Angle), Solange – A Seat at the Table (Columbia) a The Body – No One Deserves Happiness (Thrill Jockey) 11 bodů, 22. – 23. Lambchop – FLOTUS (Merge) a KoRn – The Serenity of Suffering (Roadrunner) 10 bodů

58 hlasujících vybíralo ze 188 alb

Relevantní články

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Sloupky/Blogy

Me, the third choice #36

Me, the third choice #36

Tereza Tůmová |
Rodinné setkání. Řeším s bratrem volební kalkulačku, benjamínek poslouchá. Vskutku nám to předložilo možnou volbu, až se divím.
MFDF: absolutní volnost

MFDF: absolutní volnost

Jakub Koumar |
... svědčí i dnes už samozřejmá dramaturgie Pavla Klusáka, podílejícího se na hudebním doprovodném programu i na výběru filmů pro sekci hudebních dokumentů Zkouška sirén.
Me, the third career #35

Me, the third career #35

Tereza Tůmová |
Měla jsem na sobě svoje nejlepší plavky, cítila se trochu nejistě, ty nic neodpustí a nejistota nepomáhá akci. Musela jsem tomu pomoct vůlí...

xp recenze

Pink - Beautiful Trauma 80% Pink - Beautiful Trauma
Marilyn Manson - Heaven Upside Down 70% Marilyn Manson - Heaven Upside Down
The Rasmus - Dark Matters 70% The Rasmus - Dark Matters
Liam Gallagher - As You Were 70% Liam Gallagher - As You Were
Imodium - Element 80% Imodium - Element
Hurts - Desire 80% Hurts - Desire
Kamasi Washington - Harmony Of Difference 90% Kamasi Washington - Harmony Of Difference
Olympic - 66 nej + 1 80% Olympic - 66 nej + 1

Akce

mfdf (do 29/10)
kino brasil (do 5/11)
blues alive (do 18/11)
bluefest (do 13/11)
nick cave (do 26/10)