Film a živá hudba: Alfred Hitchcock vs. Červen

Film Příšerný host z roku 1926 vynesl Alfredu Hitchcockovi poprvé úspěch. Němý thriller o pátrání po sériovém vrahovi je asi nejblíž tomu, jak si Hitchcocka představuje širší publikum.

Červen jsou jen dva, kytara a bicí. Hned v úvodních titulcích cinká činel, pak se přidá celá bicí sestava hlasitou salvou perkusí. Spolu s prvním hraným záběrem zajíždí ruka na kytaře do strun. Je nalezana oběť, kolem ní užaslý dav a mnoho povyku, ten obstarává Červen hutným riffem, za který by se nestyděli ani hácé harcovníci z poloviny devadesátek. Duo nepolevuje ani v následující scéně, a tak u sepisování protokolu na policejní stanici jede kapela krásně s obrazem, prsty bouchají do psacího stoje, Červen taky. Kukačka kuká, kravský zvon bicích taky.

Rytmus filmu ve střídání scén a prostředí nabízí kapele doprovázet krátkými tracky. A tak jsou u snídaně nahořkle veselí, v oblékárně promění vtip v krátký horor, u námluv jsou tišší, kytara vybrnkává. Naopak ve scénách, kdy se schyluje k průserům, tedy v místech, kde to Hitchcock umí nejvíc a napětí není vykresleno jen hrůznými činy, ale samotnými gesty herců, zrozením myšlenky či tím, že to hrdinům konečně docvakne, jsou Červen opět nekompromisní, hutní a rytmicky přímí. Jednotlivé riffy se objevují v průběhu filmu opakovaně, hlavně pokud se děj vrací do stejných prostředí nebo k nedořčeným vyznáním.

Červen hrají pod plátnem celých osmdesát minut bez pauz, nepolevují a až na výjimky jede kytara s bicíma stále spolu. Představte si set své oblíbené kapely, která nečeká na potlesk, nemá čas se napít, ani utřít si pot a drtí až do konce. Jejich doprovod je šitý jen k tomuto filmu, vzdálený od jejich domácí tvorby, mathrocku by se nedořezal. A k tomu je nutí sám Alfred Hitchcock!