Film a živá hudba: Žena na Měsíci vs. KMET

Je to již několik let, co dramaturgie Letní filmové školy poněkud zkrotla a v programu festivalu začaly převládat spíše přehlídky notoricky známých tvůrců nebo filmů jen výjimečně vybočujících z bezpečných vod středního proudu. Toto směřování je částečně patrné i v rámci cyklu Film a živá hudba, který jinak představuje jednu z nejhodnotnějších sekcí LFŠ. Ruka dramaturgů se v ní orientuje na klasicky vystavěné filmy a bohužel se prakticky vyhýbá všem avantgardním nebo experimentálnějším formám němé kinematografie.

Výjimkou není ani poslední němý snímek Fritze Langa Žena na Měsíci. Ačkoliv vesmírné melodrama z roku 1929 patří do ranku tradičně vyprávěných filmů, v několika ohledech z této masy přece jen vybočuje. Hlavní dějová linka (výprava za zlatými ložisky na odvrácené straně Měsíce) tomu dnes už možná nenasvědčuje, jedná se však o jeden z prvních pokusů o věrohodné uchopení žánru science fiction. Dávno před prvním letem člověka do vesmíru tak filmová raketa používá vícestupňový motor, hlavní postavy čelí problémům se zrychlením, vůbec poprvé se pak ve filmu objevuje odpočítávání ke startu. Výjimečná je i vizuální stránka snímku, srovnatelná s výrazně dražším a slavnějším Metropolis. Scéna s otvíráním lahve vína ve stavu beztíže nebo realistické miniatury startovací rampy patří k těm zajímavějším trikovým záběrům, které bylo možné v dané době vidět.

Konzervativní výběr filmů v cyklu Film a živá hudba vždy vyvažovala poměrně progresivní hudební dramaturgie a Florian Kmet je toho nejlepším příkladem. Pod názvem KMET dosud stihl vydat dvě sólové desky, hudebně doprovázel i několik němých filmů a divadelních představení. Přesto pro něj byla podle vlastních slov 156timinutová Žena na Měsíci velkou výzvou.

Ve výsledném setu neslyšíme během první půlhodiny prakticky žádnou melodii. Jen vrstvení ruchů z kytary a několik samplů – KMET jako by šetřil síly. S postupem filmu kytara více a více ožívá, vrstvy ruchů jsou postupně nahrazeny melodiemi. Během dramatického letu na Měsíc kytara burácí a vrstvené riffy přehlušují vše ostatní. Jak se děj na plátně uklidňuje, uklidňuje se i kytara a samply. S melodramatickým závěrem filmu se i hudba vrací zpět k tónům a ruchům. KMET přitom po celou dobu pohotově reaguje na dění na plátně, vrstvy ruchů a melodie přizpůsobuje náladám scén, zároveň film podpírá, kde je třeba. Kde je herectví na plátně snad až příliš afektované, drží se hudba zpátky. Niternější děj se nebojí podpořit větší změnou zvuku.

Odehrát v jednom člověku téměř tříhodinový set jen za pomoci kytary, bubnu, loopstation a několika samplů je úctyhodný výkon. KMET to dokázal s nebývalou plynulostí a citlivostí k Langově filmu. Výsledný zážitek patřil rozhodně k tomu nejlepšímu, co bylo možné v této sekci dosud slyšet. S takovou kombinací se krotká dramaturgie kritizuje obtížně... A to je vlastně dobře.