Film a živá hudba: Deník ztracené vs Vložte kočku

Třetí den začala na Letní filmové škole v cyklu němých filmů retrospektiva německého režiséra Georga Wilhelma Pabsta, rodáka z Roudnice nad Labem. Jeho filmy uvidíme v této sekci až do konce festivalu. Jako první byl uveden snímek Deník ztracené z roku 1929 s hudebním doprovodem kapely Vložte kočku.

Znám jen málo českých kapel, které mají na koncertech tak odlišný projev oproti studiovým nahrávkám. Dokonce jsou i takoví, co jejich desky neposlouchají, i když tvrdí, že je to jejich oblíbená kapela, naživo. Mám rád obě roviny – po dnešku ale i tu „filmovou“.

Vložte kočku se na 107minutový set připravili perfektně. Začali po krátkém „mlčení“ přísně, odklepnutím bubenických paliček, a pak už nenechali diváky téměř vydechnout. K jednotlivým scénám vložili svůj zvuk známý z koncertů. Místo zpěvu si vybrali dvě vedlejší postavy filmu, slizkého lékárníka, kterému klávesák vkládal do úst mumlání dementa, a zápornou postavu ženy, kterou houslista uváděl v jednotlivých scénách ostrými afektovanými výkřiky do mikrofonu svého nástroje. Tím skvěle uvedli charakter postav, které už dál nepotřebovaly ani filmové titulky.

I když byl ve Slováckém divadle abnormální hic, několikrát mi během koncertu vyvstala husí kůže, některé scény byly tak dokonalé! V momentě, kdy hlavní hrdinka pyká v nápravném křesťanské zařízení a je spolu s ostatními týrána plešounem a řádovou sestrou v krutém rytmu úderů na gong, kočky jsou tam, s transformovaným songem DD z desky Táta. Když zákazník v nevěstinci obskurně tančí s hlavní hrdinkou, kočky jsou tam, v disko rytmu. Scény, kdy zasáhne do děje hrabě, jsou free jazz, skutečný a od koček. Tango v nevěstinci? Je tango od koček. K ukládání rakve do jámy hraje varhanní pohřebácká. A ten abnormální hic, v koupačce na pláži u moře, hraje abnormální hic, prostě Ivan Mládek, od koček. Závěrečná scéna je doprovázena přednahraným a modulovaným čtením všech titulků k filmu od začátku až do konce. Včetně konce.

K celé projekci si kapela nechala puštěný i originální „zvuk“ filmu, vrnění promítačky. Ten využili hlavně v momentech menších pauz, kdy záběry zůstaly bez jejich hudby. Tyto momenty působily naprosto přirozeně, i když na plátně probíhala akce. Vložte kočku museli zkoušet k tomuto filmu neuvěřitelné kvantum hodin, protože kdo si dovolí takové kousky s ledovým klidem, ten ví, co dělá. A o tom na sále, soudě dle závěrečného aplausu, nikdo nepochyboval.