PLAYER FM

Články / Rozhovory

Rozhovory

Vladimír Drápal: Jak se říká, každého pověřil bůh nějakým úkolem

Vladimír Drápal: Jak se říká, každého pověřil bůh nějakým úkolem

|

Když se před časem pokoušel udělat koncert Josefa Klíče v kostele, velebný pán mu pravil: „Kdo si podupává do rytmu, je posedlý ďáblem.“ A Vladimír Drápal alias Lábus posedlý samozřejmě je. Posedlý kulturou, opravdovostí a vydáváním artefaktů. Trochu mě překvapilo, že není jako část mániček zapšklým pozorovatelem současného světa a že v jeho podání dává smysl i vydávání „dávnověkého undergroundu“, aniž by šlo o prostou archivaci. (Ono když si poslechnete třeba Skrytý půvab byrokracie, formě navzdory je to výpověď velmi moderní.) Lábus začal coby lounský patriot na konci sedmdesátek dojíždět do Prahy a hledat podzemní kulturu, která by utišila jeho hlad, a dnes je tím, kdo podobné věci podněcuje, podporuje a dává do oběhu. Jakkoliv se to může zdát v roce 2013 archaické. Ale když se podíváte na jeho základní vydavatelskou premisu (vydávat jen kapely, s nimiž navázal přátelský kontakt) nebo na způsob šíření a náhledu na společnost, zjistíte, že je na dostřel punkové scéně a její DIY infrastruktuře. Ačkoliv téměř padesátník (příští týden mu budeme blahopřát na akci příznačně nazvané Lábusovky), nekulhá, „umění“ je pro něj něčím lidsky nutným. Lábus – mentálně i vizuálně věrozvěst.

Když jsi vydal knihu žijícího undergroundového klasika Viktora Haita, říkals, že Guerilla vstupuje na pole literatury. Divím se, že se to nestalo dříve. Je to tím, že v minulosti bylo jednodušší vydávat knihy a nakladatelů bylo více, zatímco dneska se jede více na jistotu a odběr je značně nejistý? Nebo je to celé jinak?
Je to celé jinak... (smích) Viktor, můj starý přítel, potřeboval, aby byla knížka trochu „krytá“ nějakým vydavatelstvím, které by knihu dostalo k lidem, takže to byla taková kamarádská výpomoc, byť mě nakonec vyšla poměrně draho, ale u Viktora by to ani jinak nešlo... Nicméně pravdou je, že mě dnes zajímá literatura víc než hudba. Jsem pilný čtenář a ještě pilnější archivář. Sbírám deníky, životopisné vzpomínky, korespondenci, knihy o hudbě, mám hodně psavých přátel, které pečlivě sleduji, autory z 60. let, partu kolem Hrabala a samozřejmě knihy, které byly po celá 70. a 80. léta psaná do šuplíků či vyšla venku, pořád si romantizuju beatniky či Bukowského apod. Ale myslím, že tady je několik vydavatelství, která to dělají dobře a profesionálně: Maťa, Torst, Pulchra, Galén, Volvox Globator... Zkrátka, co mě zajímá, to si lze koupit, v mém případě vyměnit za CD, neboť majitelé vydavatelství mají moje nahrávky ve stejné oblibě, jako já jejich knížky. Což se podle mě v hudbě neděje, tam co si nevydám, to si neposlechnu. S čestnou výjimkou Ears and Wind Records, Polí 5 a zejména Galénu. Možná je to i tím, že je podstatně složitější vydat CD nežli knihu. U CD musíš platit studio, vydání, musíš se hlavně – což bývá nejobtížnější a nejkomplikovanější fáze – na všem domluvit s pěti, šesti muzikanty. Což v případě knihy většinou obnáší jednoho introvertního spisovatele...

Guerilla Records vydává „hudbu zajímavou, živou, nadčasovou, osvobozující... A neprodejnou (ve všech pomyslných aspektech tohoto slova)“ – má to být i narážka na to, že tituly, které vydáváš, si na sebe většinou ani nemůžou vydělat?
Ano, naprostá většina zůstává ve ztrátě. Vlastně je mi záhadou, že vydavatelství pořád ještě funguje, ale jsou v tom tři zásadní momenty: jednak chodím do práce, takže nejsem na prodeji nikterak závislý, z tržby si neberu ani korunu, ale vše reinvestuji zpátky do vydavatelství, což při stovce vydaných titulů už nějakou sumu měsíčně dá. Ale abych se z toho uživil, anebo si dokonce někoho platil, to je nemožné. U řady titulů se na zafinancování částečně podílí samotná kapela, protože současný stav chápe. A pak existuje několik stálých sponzorů, kteří si mohou dovolit tu a tam Guerille nějakou částku věnovat, protože její existenci považují za přínosnou. Jedná se samozřejmě v naprosté většině o lidi, které podobná kultura zajímala už před rokem 1989 a mají k té kultuře vazbu. Někdy je to na naprosté hraně, ale z vydavatelství se už stalo stejně splašené spřežení, jehož „pohyb“ je do značné míry nepředvídatelný, člověk si naplánuje vydání nějakého alba, a najednou jsou venku tři úplně jiná, a to původní není ještě ani smíchané!

Na nový rok 2011 jsi rozjel facebookový profil Guerilly – jak se osvědčil? Jsou tvoji fandové a podporovatelé na Facebooku a hlavně pomáhá rozšířit pole působnosti a fanouškovský záběr?
Facebook využívám z 90% jako informační a inzertní kanál a myslím, že jeho výhoda je v tom, že oslovuje zcela cíleně konkrétní lidi. Nepodstatná taky není okamžitá zpětná vazba, i když v některých (většinou několika stálých) případech je spíše demotivující, protože někteří facebookoví narkomani žijí už mimo realitu a všechno by dělali lépe... (smích) K nějaké osobnější komunikaci Facebook příliš nepoužívám, je tam neskutečný přebytek informací, ve značné většině zcela marginálních výkřiků do tmy, i když nechci mluvit za všechny. Pro někoho to může být naopak jediný kontakt se světem. Ale někdy i mně přijde velice zajímavý odkaz na nějaký článek, muziku, pozvánky, takže i od domácího krbu jsem tak nějak v obraze, kde se co děje či událo... Nicméně stále dávám přednost živým přátelům než těm virtuálním. Do těch živých se dá lépe praštit!

Na konci sedmdesátých let jsi začal jezdit do Prahy, hladový po kultuře a smysluplném dění, Louny byly mrtvé, pokud tedy nepřeháním. Jak je to dneska, o třicet let později? Bydlím na podobně malém/velkém maloměstě, a i když je zcela jiná doba, určitá rezignace a tupost je tu stále, jen má jiný ksicht.
Nezbývá než souhlasit. Ono je to jakési celkové rozčarování z toho, že společnost přece jen preferuje potravu těla před potravou ducha. Dalo se to čekat, ale že to bude až tak masivní... Nicméně mojí výhodou je, že pracuju v městském divadle, takže do Prahy už tolik jezdit nemusím, živou kulturu si do značné míry importuji do Loun sám. A tím rozhodně nemyslím jen alternativu, pracuju s velkými divadly, s umělci z oblasti vážné hudby, děláme pořady pro děti, hodně mě zajímá výtvarné umění, vybudoval jsem před třemi v Lounech z ničeho velkou galerii, ve které vystavují umělci formátu Zdeňka Sýkory, Vladislava Mirvalda nebo Tomáše Císařovského. A zatím to funguje. Přece jen můj zájem o kulturu vychází jaksi z podstaty, z „poznané nutnosti“, a ne z toho, že jsem zrovna na tomto místě zaměstnán. Takže mám ještě energii na hledání a objevování dalších věcí. Kterých je mimochodem pořád velká spousta! Také se ovšem říká, že štěstí přeje připraveným, a mě tenhle zájem a neustálé pořádání kdečeho provází doslova od základní školy. Ale samozřejmě že moje aktivity oslovují nepatrné procento mých spoluobčanů, pro většinu je vrcholem kulturního zážitku celodenní pobyt v supermarketu.

Počítám, že stále platí, že vydáváš desky kapel na základě osobních vztahů a vazeb. Platí taky to, že jezdíš po koncertech a festivalech a mapuješ podhoubí, které tě zajímá?
To je jedna ze dvou podmínek, že musíme být přátelé, musí mezi mnou a kapelou panovat vzájemná důvěra, že je ta vzájemnost o něco opřená, většinou o společně prožité roky a stejnou stupnici hodnot. Druhou podmínkou je, že to, co vydávám, se mi musí líbit. I když by se to nelíbilo nikomu jinému, nevidím jediný důvod takovou nahrávku nevydat! Zakládám si na tom, že Guerilla Records má stále stejný ksicht a tedy i jakousi pevnou dramaturgii, věrnost stejnému vkusu (či nevkusu, jak je komu libo), vytrvalost v chození do prohraných bitev. Navíc si myslím, že většina z mé produkce bude aktuální i za 10, 15, 20 let, poněvadž se jedná o hudbu, která vzniká z vnitřního přetlaku umělce, nikoli z nějakých tržních objednávek, čili je nadčasová a tu touhu po vyslovení tam lze rozpoznat, je cítit, že se kapela chce, potřebuje vyjádřit. Že to není mlácení prázdné slámy. Což jsem ostatně velice intenzivně pociťoval právě u kapel, které vystupovaly před rokem 1989 na nepovolených koncertech. Že jim – teda nám všem zúčastněným – to riziko stálo za to. Ale abych se vrátil k otázce: ano, i když naprostou většinu vydávaných umělců tvoří lidé, jejichž tvorbu dlouhodobě znám, stává se, že nějakou kapelu objevím. Po koncertech a festivalech jezdím rozhodně míň, spíš jsou to dnes taková poloprivátní setkání přátel než nějaké divočiny a tlačenice, ale když se objeví zajímavá kapela, většinou se to ke mně nějakou „oklikou“ stejně dostane. Problém pak bývá, zejména u mladších skupin, že o tzv. trhu mají poměrně zkreslené představy...

Nedávno jsem slyšel Josefa Jindráka (mimo jiné Skrytý půvab byrokracie, které jsi vydal) na Radiu Wave říkat, že umělec nebo kapela dneska vydavatele vlastně nepotřebuje, což je do jisté míry pravda, protože vydat/pověsit na bandcamp nebo soundcloud není moc velký problém, stejně jako zařídit si poměrně kvalitní domácí nahrávací studio. Label by pak byl archivem a estetickou nebo osvětovou organizací, v uvozovkách? Aktivním budovatelem komunity?
Jasně, label už má dneska spíš kosmetickou funkci. Nicméně u specializovaných labelů jde jak o archivaci, jakousi „ochrannou známku“ (pokud tedy má label konzistentní dramaturgii, pak může dojít k tomu, což se mi občas stává, že si někdo koupí všechny tituly, které u Guerilly vyšly) a pak také o praktickou věc, že se skrze čárový kód dostane nahrávka do obchodů a distribuce, přes internetové stránky vydavatelství je propagace snad i důvěryhodnější a hlavně širší a nahrávka se pak rozšíří i mimo úzký okruh těch nejbližších přátel hudebníků. Já se také snažím, aby vydání mělo důstojný booklet, na který raději připlatím, než aby to byl jen okopírovaný dvoulist, všechny nahrávky jsou lisované, nikoli vypalované, a když se náhodou stane, že se nějaká vyprodá, dodělávám další, takže nabídka je neustále kompletní a titul pořád k mání... V současné době je nabídka „home-made“ nahrávek nepřeberná, a tak vydavatelství může mj. sloužit i jako určité orientační síto pro neznalého posluchače anebo potvrzení určité úrovně a kvality...

Letos v listopadu proběhl druhý ročník festivalu Pocta českému undergroundu, který jsi pořádal, a bylo vyprodáno. Byl jsi překvapený? I když hledat přímou úměru mezi počtem prodaných desek a počtem lidí, kteří chodí na koncerty, je naivní. Blbé. Podařilo se prodat nějaké větší množství desek?
Ano, bylo vyprodáno, ale vyprodán byl i první ročník. Nestavím tento festival jako hudební – to ostatně žádné koncerty –, ale jako setkání přátel, které spojuje určitý úsek života prožitý v undergroundu anebo alespoň postavený na podobných estetických a morálních zásadách. Anebo alespoň na stejné radosti ze života, abych nepoužíval tak honosná slova. Takže se potkávají lidé, kteří se třeba celý rok – nebo i řadu let – neviděli. Hudba je už jen takovým „bonusem“. Navíc tím, že jsem v dlouhodobém kontaktu s nejrůznějším kapelami, podařilo se mi některé přemluvit, aby zahráli třeba i po letité odmlce, takže to má svoje kouzlo a někoho i motivuje, aby se zúčastnil. Prodej CD je jen další nadstavbou a je pravda, že většinou si CD kupují pořád ti samí lidé, s řadou kupců se za ty roky známe osobně. Že by se objevil někdo touto hudbou nepoznamenaný a nadchnul se natolik, aby si koupil víc titulů, je spíš výjimkou. Pořád to je většinou záležitostí té „staré“ party, kam tedy počítám už i dnešní třicátníky. Ale CD se dneska prodávají zejména na koncertech (což u archivů jaksi nefunguje, že ano...), ve standardních kamenných prodejnách o to v podstatě zájem není, internet funguje někdy víc, někdy míň. Koncerty ze všeho nejvíc beru jako reklamu na vydavatelství než leštění ega – proto vždycky uvádím, že ho pořádá Guerilla Records, nikoli já... Ale abych trochu objasnil „zákulisí“ akce: původně žádný druhý, natož další ročník neměl být; spouštěcím momentem bylo, že Guerilla Records měla v roce 2011 desáté výročí od svého založení. Tak jsem z radosti vymyslel dvoudenní festival, první den vystoupili účinkující z toho nejpůvodnějšího československého undergroundu, který se formoval koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let, včetně Knížákova Aktualu, který od roku 1971 prakticky nehrál. Smyslem večera bylo postavit vedle sebe na velkém podiu (byly tam dvě scény, větší a menší) kapely, které se staly historickými ikonami, takže spolu v Arše poprvé – a zřejmě i naposledy – společně koncertovali DG 307, Aktual, Plastici a Umělá hmota. A druhý den to byly kapely, které u GR nahrávaly a jejich kořeny sahají ještě před rok 1989, takže se po třicetileté pauze objevili třeba Odvážní bobříci, po dvaceti letech vystoupila Půlnoc, Aku Aku, Hally Belly a řada dalších. Během těch dvou dní se prostřídalo na 20 souborů a přes 70 účinkujících! A čtyři dny potom najednou umřel Magor, který tam měl prvního dne čtení, které se tak stalo jeho posledním veřejným vystoupením. Pocta číslo 2 byla uspořádána výhradně k připomenutí si jeho památky, i proto tam měl předpremiéru celovečerní film Rok bez Magora, a aktivačním motivem bylo i to, že Psí vojáci přislíbili, že po roce nečinnosti zahrají právě tam... Čili to nebyl pokus o nějakou tradici a zatím jsem se nerozhodl, zda v tom budu pokračovat. Na druhou stranu všechno dělám absolutně sám a je to nejen časově, ale i psychicky náročné, protože to, že přijde tolik lidí, kolik potřebuješ, abys vůbec poplatil náklady – a když to děláš v Arše, potřebuješ opravdu HODNĚ lidí –, rozhodně není samozřejmost a nervy máš až do poslední chvíle... Já si to vlastně užívám, až když to celé skončí!

Řekni mi, při všech aktivitách – kolik hodin denně pracuješ? Děláš i něco jiného než to, o čem se tu bavíme?
Loni jsem po nekonečných pěti letech dokončil vysokou školu, což byl opravdu záhul. Také jsem ženatý a mám rodinu, což zabere jistý díl dne... (smích) Jinak pracuju hodně, není výjimkou, že do práce jdu v 7 ráno a přijdu po divadelním představní před půlnocí, a celých těch x hodin se fakt nezastavím, což je ovšem těžko popsatelný konvolut aktivit, protože můj pracovní den je složen z organizování, psaní, „úředničiny“, vymýšlení celkové divadelní dramaturgie a rovnou její realizace, domlouvání podmínek programu, mailování, „přidělování práce“, běhání sem tam a zpátky, naslouchání nářku zaměstnanců, a to všechno v nejrůznějších poměrech. A takové dny mám i tři, čtyři týdně! A jeden den jsem většinou v Praze, ten je zasvěcený přátelským vazbám Guerilly. Tím, že prakticky vůbec nekoukám na televizi a nechodím do hospody, neb v Lounech není s kým (kdybych žil v Praze, nestihl bych pro změnu zase nic, protože tam při svých občasných až časných návštěvách pro změnu sedím jen v hospodě) a poslouchat denně ty samé řeči o ničem je nad moje mentální schopnosti, přece jen nějaký čas dokážu ušetřit. Ten pak mohu věnovat Guerille, i když k tomu, aby to vypadalo podle mých představ – a kupodivu mám ještě pár plánů (už několik let), jak něco vylepšit –, bych samozřejmě potřeboval pětkrát víc. Ale tohle je realita. Samozřejmě jsem stál několikrát před rozhodnutím věnovat se jen vydavatelství a pořádání koncertů, ale bojím se, že pak by se z toho vytratila ta lehkost a vášnivost, kterou mohu do všeho dávat. Kdyby se z toho stalo „živobytí“, asi by to byla křeč a otázka prodejnosti toho či onoho by se pomalu stala stěžejní. Ostatně i internet se snažím používat spíše prakticky, než surfovat odnikud nikam, ale to by mě bavilo, obskurní muziky i zajímavých věcí je tam spousta. Je mi úplnou záhadou – protože takových lidí znám, anebo jsem o nich aspoň slyšel, opravdu hodně –, že někdo přijde domů a pustí si televizi a civí na ni až do noci: vždyť tam není vůbec nic zajímavého, celé dny jen nesmysly, naprosto neuvěřitelně tupé seriály... A na tolika programech! Takže Guerilla mě a moje soukmenovce udržuje i v psychické kondici... (smích)

Web Guerilly uvozuje nápis „welcome to the underground“ – docela často se setkávám s tím, že se kapely vůči termínu „underground“ vymezují, a to i ty starší. Jak ten termín vidíš z dnešního hlediska ty?
Ano, i já sám bych měl problém definovat, co dneska underground ještě je a co už není. Ale ani se tím nezabývám. Pro mě je underground zejména stav duše a srdce, ne hudební škatulka. Používám to jako jisté zobecnění toho, o co mi jde, je to anti-inzertní bilboard. Že se nejedná o žádné módní trendy, že mi nejde hlavně o to, aby kapela „ladila“ a chytila „za srdíčko“, ale aby z ní byl cítit život i jeho periferie, že jsou pro mě důležité texty – české texty! – a tím i výpověď umělce (i když k tomu někdy samozřejmě postačuje i hudba samotná). Že v té hudbě je nějaké čidlo, které umí odlišit povrchnost, kýč a bezpohlavnost v umění, které je nám denně servírováno masmédii. Vydávám takovou hudbu, která je pro naprostou většinu médií – a to i těch nekomerčních – nepřijatelná. A tím se stává undergroundem, ať už o to stojí nebo ne... (smích)

Vydal jsi scénickou hudbu Vladimíra Franze. Myslíš, že by z něj byl dobrý prezident?
S Vladimírem se znám a bavila mě na něm zejména jeho pedagogická činnost, s níž mě naučil vnímat hudbu tzv. vážnou. Bavilo mě, jak je nesmírně inteligentní, a přitom umí smíchat „vysoké“ s „nízkým“, což je pro řadu intelektuálů nemožné. Bavilo mě, jak punkersky maluje. Bavilo mě jeho tetování, které se v jisté chvíli stává vášní – sám o tom něco vím. Myslím, že by byl prezidentem, za kterého bych se nemusel stydět, což o jiných kandidátech mohu říct jen s obtížemi, o těch, kteří byli v komunistické straně, pak vůbec. Myslím, že je „dobré“ mít prezidenta, který je chytrý, je jiný už jen tím, že si nikdy „nezadal“ s žádnou politickou či podnikatelskou nomenklaturou, a díky své jinakosti je ošlehaný nejrůznějšími větry.

Jsou takoví, kteří poukazují na Franzovy pletky s orlíkovskými skinheady na začátku devadesátek...
Ad jedna: byla to doba pro všechny nová, těžko mohl kdo vědět, co jsou, resp. budou skinheads. Také se k tomu Vladimír Franz už častokrát vyjadřoval. A ad dvě: pro mě je důležitější, že nevstoupil do KSČ a šel raději dělat a že není zapleten v žádném lobbování. Naopak, jeho postoje jsou konzistentní, možná trochu naivní, snílkovské, ale Václav Havel byl za snílka po celá 70. a 80. léta... Ale od toho je svobodná volba, aby se každý rozhodl, jak sám cítí... Navíc zvolení Franze prezidentem by nabyla pěkná tradice na dokonalosti: Václav Klaus byl kmotrem CD Knížákova Aktualu, Václav Havel křtil nové CD Plastic People a Dáše Vokaté, no a Franzovi jsem rovnou 2 CD vydal! Ale v úvahu připadá i Karel Schwarzenberg, ten vloni pokřtil CD Magorových Labutích písní...

U tebe vydávali desky, možná trochu nečekaně, elektronicko-industriální Do Shaska! Kde je jim konec?
Je to trochu jako s Vladimírem Franzem. Do Shaska! mě tehdy seznámili s elektronickou hudbou, o které jsem – zůstav v zajetí předpotopního undergroundu – neměl tehdy ani ponětí. A slyšel jsem v ní to, co od hudby očekávám: soulad, souzvuk se sebou samým. Do Shaska! byli výsostně samostatnou jednotkou, kultem, který dělal něco úplně jiného – a zasahovali i do filmu, do literatury, do výtvarného umění. Byl to svět sám pro sebe a jsem rád, že jsem tyhle světy jistou formou a v jisté fázi mohl propojit. Problém byl v tom, že jak ovládali všechny ty moderní technologie, mohli – a dělali to – vydávat takřka každý ze svých koncertů, a to v atraktivnější formě a za zlomek nákladů, než jsem mohl já. Takže spolupráce na vydavatelské bázi ztratila smysl, na bázi lidské nikoli, stále jsme přátelé. Zřídka ještě vystupují, ale Do Shaska! taky byli vždy v podstatě kapelou jednoho muže – Michala Finsternicha – a jejich aktivita tedy souvisí s tím, jak on má čas a chuť něco „podnikat“.

Mohykáni českého undergroundu pomalu začínají vymírat, možná to bude znít nepatřičně, ale vždycky, když vidím Plastiky, si říkám, jak dlouho ještě, a zároveň nechápu, že do toho ještě dokážou tolik dát. Co myslíš, že budeš dělat za dvacet let, kdy už žádné pocty tomu totalitnímu undergroundu asi dělat ani nepůjde? Mapovat další období a hledat neznámé archivní věci?
Myslím si, že budu opečovávat jejich odkaz pro příští generace... (smích) Ale už se smrtí Magora (i Václava Havla) odešla jakási duchovní energie, která tady chybí. Alespoň mně. Nemyslím si, že bych ještě po letech hledal mladé kapely a snažil se v této věci něco dělat, ba dokonce „objevovat“. Vlastně ta situace už pomalu nastává, mám před sebou ještě pár archivů, které bych chtěl zpracovat, několik mých stěžejních kapel ještě tvoří a v době dohledné či vzdálenější půjdou do studia, je pár věcí, které stojí za to zachytit z přítomnosti, ale že bych měl jednou zůstat tím Mohykánem posledním, to bych tedy nerad. Samozřejmě že je to silnější než já, že obtíže překonávám jen díky tomu, že tomu vděčím a považuji to – naivně – za důležité, za důležitější než vlastní pohodlí a klid. Jak se říká: každého pověřil Bůh nějakým úkolem. Tak mě asi tímhle... (smích)

Jsi nebo byl jsi publicisticky činný – nechtěl/neměl/nezačal jsi psát paměti?
Chtěl, měl, začal. Dokonce hned dvě knihy. Ta druhá se přímo dotýká Guerilla Records, protože se kolem ní vytvořilo neobyčejně zajímavé společenství nejen hudebníků, ale i básníků, výtvarníků, literátů a vůbec lidí zajímavých už „jenom“ svým životem, osudem, aktivitou. Každé CD má svůj vlastní příběh. Ono to může znít směšně, ale díky Guerille jsem potkal – a posléze i blízce spolupracoval – se strašnou spoustou lidí, kterých si vážím a jejichž tvorba mě obohacovala a dosud obohacuje, a to je pro mě daleko větší potěšení a „odměna“, než kdyby každá nahrávka vydělala pár tisíc. Vydavatelství rozhodně není beztvará améba, anonymní velkovýkrmna, která by vydávala chvíli to, chvíli ono, ale celou dramaturgií se táhne nit vzájemné pospolitosti a přátelství a oddanosti „naší“ věci, které mu dodávají vnitřní sílu pokračovat navzdory době, pro kterou jsou tohle všechno marginálie. To mi přijde rozhodně zajímavější a podstatnější, než dostane-li nahrávka šest hvězdiček z pěti.

Nakonec tu mám jednu citaci Magora k nahrávce Na každý den napsal’s smrt: „Vladimír Drápal, zvaný Lábus (Guerilla Records), lounský ‚undergroundový‛ průkopník, se před časem setkal s děkanem od sv. Mikuláše (kostela, jenž je dílem Benedikta Rejta) a navrhl mu, že by Pepa Klíč v chrámu uspořádal koncert. Velebný pán děkan to odmítl slovy: Kdo si podupává do rytmu, je posedlý ďáblem.“ Nemyslíš, že měl velebný pán pravdu? Jsi duchovní člověk?
Nevím, nevím, to bruslíme po tenkém ledě. Nicméně myslím, že dokážu rozeznat dobro od zla, a i když to vyžaduje značné úsilí, někdy tomu „dobru“ jdu i naproti. Jestli je tohle „duchovno“, si nejsem jistý, ale jakési morální principy v sobě mám, a domnívám se, že je využívám častěji, než je v naší zemi obvyklý průměr. Duchovno spatřuji i ve vnitřní svobodě, kdy je člověk schopen řídit se správně v souladu se svým svědomím, i když je to momentálně proti názoru či – lépe řečeno – mlčení většiny.

Info

www.guerilla.cz

V alternativní verzi yšlo ve Full Moonu #27> / 2013.

Relevantní články

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Rozhovory

Full Moon on Stage 2016: Syny

Full Moon on Stage 2016: Syny

Jakub Šíma |
Projekt Syny rappera a producenta Roberta Piernikowského a producenta 1988 o sobě dal minulý rok hlasitě vědět albem Orient. Devadesátkový hip hop i experimenty - živě v Ostravě.

xp recenze

Biffy Clyro - Ellipsis 60% Biffy Clyro - Ellipsis
Jake Bugg - On My One 50% Jake Bugg - On My One
Red Hot Chili Peppers - The Getaway 60% Red Hot Chili Peppers - The Getaway
Thousand Foot Krutch - Exhale 80% Thousand Foot Krutch - Exhale
Beirut - No No No 60% Beirut - No No No
Midi Lidi - Give Masterpiece A Chance! 80% Midi Lidi - Give Masterpiece A Chance!
Barbora Mochowa - Waiting For The White Raven 80% Barbora Mochowa - Waiting For The White Raven
Rival Sons - Hollow Bones 70% Rival Sons - Hollow Bones

Akce

beseda u bigbítu (do 6/8)
janota 8cd (jak to pude)
cannafest (do 13/11)
grape (do 13/8)
prague sounds good (do 24/8)