Jazz, ethno i očistné hlukové orgie (Jazz Goes to Town)

Čtvrtý a pátý den festivalu Jazz Goes To Town položil nad veškeré dění jednu zásadní otázku: A je tohle všechno ještě jazz? Puristé museli být v Hradci Králové na rozpacích. Ti ostatní se podivovali, ale nakonec museli jen souhlasně kývat hlavou nad odvahou dramaturgů a libovat si v tom, jak je hudba variabilní a že stále se dá objevovat něco, co dokáže bořit stereotypy.

Oba večery měly podobnou strukturu - první část jazzovější, druhá experimentálnější/alternativnější. V pátek večer vykopli Ondřej Štveráček Quartet, který zpoza bicích jistil přesný Gene Jackson, dříve spoluhráč Herbieho Hancocka. Dobře naladěná parta předvedla šlapající vystoupení, uměřené, svižné a publikem po zásluze odměněné.

To marocká zpěvačka Oum, v české premiéře, to byla jiná. Vystoupení, které se o jazz opíralo snad jen v sólových nájezdech trumpetisty Camille Passeriho, bylo podmanivým výletem do pouští severní Afriky. Hudbě dominovala loutna oud, jejíž exotický zvuk se skvěle doplňoval se zasněnou, roztančenou zpěvačkou. Kořeny jazzu a blues jsou někde tady, v těchto oblastech, a v proměnlivé hudbě Oum je to slyšet. Pocitu, že tu hudbu vlastně znáte, se nedalo zbavit, přesto to bylo nové.

Sobotní podvečer otevřela dvojice sólových vystoupení v nádherné Městské hudební síni. Oba vystupující, bubeník Dano Šoltis i Paolo Angeli se svou speciálně upravenou kytarou, která vydá za celý orchestr, vytvářeli dojem soudobé vážné hudby nebo avantgardy. Strhující a působivé.

fotogalerie z koncertu tady i tu

Švédská sedma Angles 7 = odvaz. Ano, zprofanované, ale výstižné. Hutná, až rocková rytmika, epileptický vibrafon, nezastavitelný klavírista a hlavně trojice dechařů Martin Küchen (saxofon), Magnus Broo (trubka) a Mats Äleklint (trombón) v první linii. Celé své vystoupení hráli od podlahy a bez intelektuální strojenosti. Přímočarý groove, dobře naladěná a vtipkující kapela, improvizace i kompozičně svázané pasáže - to byl fantastický koktejl, který málem zbořil Besedu našlapanou k prasknutí. Hudbou, ale i extatickou reakcí publika.

Tečka za festivalem byla... zvláštní. Power trio Poisonous Frequencies přivezli fyzický, hlukový zážitek, který se pro část publika stal příliš velkým soustem. Melodie? Zbytečnost! Synkopovaný rytmus? Přežitek! Ďábelský a chaotický set měl však očišťující účinky. Výmluvná byla pauza na konci, když publikum potřebovalo nemálo vteřin, aby zareagovalo. A pak vybuchlo v dlouhém aplausu.

Jazz v názvu hradeckého festivalu je jen vodítkem. Třidvacátý ročník ukázal, že se pomalu a jistě stává festivalem alternativních přístupů k žánru. Tradice jsou opouštěny, a přesto je cítit úcta k nim. A takový je celý Jazz Goes to Town. Festival plný paradoxů, festival plný spojování nespojitelného. Jen dále!